. . . . .
Dawsons creek CZ

  :: Home
  :: Info
  :: Herci
  :: Postavy
  :: Epizody
  :: Scénáře
  :: Galerie
  :: Media
  :: Různé

 

 

:: #621 - "Sbohem, žlutá cihlová cesto" (Goodbye, Yellow Brick Road) ::

Napsal: 
Režie: 
Premiéra: 
Premiéra v ČR: ???
Repríza v ČR: ???
Anglický scénář: zde
Hudba z epizody: zde

 

Před Dawsonovým domem. Epizoda začíná tam, kde minulá skončila. Pacey stojí před Dawsonovým domem a pokouší se přijít na způsob, jak říct Dawsonovi, že přišel o všechny jeho peníze. Pacey se dívá do Dawsonova okna, když vtom se otevřou dveře a vykoukne z nich Dawson. DAWSON: Pacey? Myslel jsem si, že jsi to ty. Chystal ses jít někdy dovnitř? PACEY: Zapomněl jsem, že nezamykáte dveře. DAWSON: Jo, no, vlastně budem muset teď začít, když tu mám všechno to filmový nádobíčko. Pojď dál. Chci ti něco ukázat. Jsi v pohodě? PACEY: Jo. Jo. Já... po práci jsem si vyrazil s pár chlapama. Trochu jsem se zhulákali. DAWSON: Á. PACEY: Ale rád bych se podíval, co to máš. V Dawsonově pokoji PACEY: Páni. DAWSON: Dost šílený, co? Zabralo mi to věčnost. Chci se ujistit, že je všechno dokonalý. Co na to říkáš? Jsi první člověk, co to viděl. PACEY: No, řek bych, že to z tebe dělá oficiálního krále návratů do minulosti. DAWSON: Ne, ne, ne. Budem tu natáčet. Já vím, že je tu těsno, ale vymyslel jsem, jak sem napasujem kameru. A když ušetříme peníze za lokace, můžem si dovolit rozšoupnout se na ostatním. PACEY: Vážně? DAWSON: Jo. Minulej tejden jsem dostal poštou tři kreditky a vyčerpal jsem je asi tak za den. Světla, kamery, vynikající zvukový vybavení. Jsem úplně na suchu, ale je mi to jedno. Ale melu a melu. Ještě jsem se tě ani nezeptal, co tě přivedlo do Capeside. PACEY: Ha! Tenhle pokoj mě vrací na úplně jiný místo. Když pro nás všechny byla budoucnost nepopsanej papír, víš? DAWSON: Pokoj se možná vrátil v čase, ale řek bych, že my dva máme slušně namířeno kupředu. Je to o všech překážkách, kterými jsme prošli, když jsme dospívali. Oba nakonec děláme přesně to, co jsme chtěli. PACEY: No, v jistým krátkým období jsem si pohrával s nápadem být rodeovým klaunem, ale nevyšlo to. Ha ha ha. DAWSON: Ale něco si se sebou udělal, Pacey, a teď něco děláš se mnou. PACEY: Já...já nevím, jestli bys měl zacházet tak daleko. Chci říct, že jsi to udělal sám. Ne? I kdybys neměl nic, tohle by... DAWSON: Já... ty mě neposloucháš, chlape. Já... já si ti pokouším poděkovat. PACEY: No, hádám, že není zač, ale... no tak, Dawsone, všichni víme, že bys to zvládnul. Byl to tvůj sen. Jen jsi potřeboval trochu nahlídnout do minulosti, ne? DAWSON: Jo, potřeboval jsem to a velmi finančně zabezpečenýho přidruženýho producenta. Máš na tom filmu podíl. Takže... (Dawson vezme ze stolu scénář a podá ho Paceymu.) DAWSON: Jsi toho teď součástí. Takže vítej v Hollywoodu, kde mají lidi nicneříkající funkce, aniž se objeví na place. Promiň. O čem jsi to se mnou chtěl mluvit? PACEY: Ehm... jen, ehm, jako tvůj přidruženej producent mám jistý otázky k obsazení. Výslovně k roli Paceyho, o který mám pocit, že skrývá velký potenciál. DAWSON: Ty si necháš tu moc vstoupit hlavy, co? PACEY: Jo, užiju si to, dokud můžu, ne? DAWSON: Ukážu ti nějaký zkušební záběry. Musím ti říct, že pochybuju, že ti amatéři vědí, do čeho jdou. PACEY: Neví. Někdo by je měl varovat.
Před domem babičky. Zastaví tam taxík a matka Jen (tentokrát jí hraje Mimi Rogers) z něho vystoupí a zamíří k domu. Helen zazvoní a Jen přijde otevřít. Helen jí překvapí hned otázkou jestli je ostříhaná a tak podobně. "Ehm, pojď dál. Taxík je pryč, takže s ní i naděje, že odjedeš." Obejmou se a Jen jí vezme tašky. Z kuchyně k nim přijde babička. Která je překvapená, že Helen vidí, ta jí vysvětlí, že jí Jen požádala, aby přijela. Helen si pak odejde dát nahoru tašku. Babička na Jen trochu vyjede, že na to neměla právo, ale Jen si myslí, že by měla být v obraze. Pokoj Joey a Audrey. Audrey sedí na kraji postele a hraje na kytaru, zatímco na Joeyině posteli sedí Jack Osborne a prochází si nějaké její oblečení, co měla na posteli připravené na návrat do Capeside. Jack zvedne Joeyiny kraťasy a pozorně si je prohlédne a pak k nim přičuchne. "Prase. Hnusný prase. Bože, to ti nestačí internetový porno jako normálnímu člověkovi? Musíš se rochnit v potu mý spolubydlící jako bezdomovec, kterým předstíráš být?" Po chvíli do pokoje přijde Joey, která spatří Jacka s kraťasy. "Možná mám nějaký v tvý velikosti, můžu se mrknout, jestli chceš." Audrey vysvětlí Joey, že Jack je tu proto, aby probral s děkanem, jestli Worthigton je pro něj to pravý. "To pravý pro tebe? Víš, kolik lidí by kvůli týhle škole zabíjelo? Já strávila celou svou středoškolskou dráhu jen pokoušením se tu získat pohovor. Ty... jestli je to pro tebe to pravý?" Vypraví ze sebe Joey. Audrey vypakuje Jacka na chvíli do koupelny, protože si chce s Joey promluvit. "Jack jde do koupeny. Audrey vstane, přistoupí k Joey a vezme její ruce do svých. "Mám pocit, že přichází celoživotní okamžik." "Vždyť se přece zase uvidíme." "Já vím, ale... náš čas v tomhle konkrétním pokoji vypršel. Nicméně, jde mi o tohle... mám tě moc a moc ráda, Joey Potterová." "Taky tě mám ráda." Audrey dá Joey dárek na rozloučenou svůj růžový polštářek na sezení. "To jsi fakt neměla. Audrey, tuhle odpornou ohavnost nesnáším." Obchod. Jen a Jack naplňují nákupní vozík a povídají si. Jack se podiví nad tím, že Jen bude vařit, taky ho mrzí, že to její umění nebude moc okoštovat. "Ty přijdeš. Ne. Bez tebe před matku nepředstoupím." "Což je ještě překvapivější než to vaření. Proč je ve městě?" Jen poví, že je to na dlouho, ale že ho tam určitě potřebuje. Jack má jít ale na rozlučku s CJ, protože zítra odjíždí do New Yorku kvůli škole. "Jo, jo, ano, odjíždí, ale jsem si jistá, že budem mít dost času na pohlédnutí si do očí a básnění o tom, co pro sebe znamenáme. Jenom se nejdřív musím postarat o pár věcí. Fazole. Potřebuju fazole."
Potterovic penzion. Joey jde ke dveřím a zastaví se, aby si vychutnala celou scenérii a zavzpomínala si. Otočí se zpět k domu a dojde na verandu, kde spatří nějakou obálku. Otevře jí a vyndá scénář nazvaný Nepojmenovaný scénář Dawsona Leeryho. Joey se posadí a s úsměvem na tváři si začne scénář procházet.
Před Dawsonovým domem. Joey přichází k domu a všimne si, že k Dawsonovu oknu opět vede žebřík. Vzhlédne nahoru a v očích se jí zračí vzpomínky. Dawson se objeví zpoza ní. "Do toho." Joey se na něj otočí a usměje se. Pak začne lézt po žebříku nahoru. Joey vleze oknem dovnitř a rozhlédne se kolem sebe. Po chvilce vleze dovnitř i Dawson. "Je to dokonalý. Tvůj smysl pro detail nahání hrůzu. Ani náhodou nevlezu do tý skříně a nebudu si hrát na ETho, ale kromě toho... je to dokonalý." "Teď, když jsi tu ty, je to tak, jak to má být."
Obývací pokoj babičky. Helen sedí na křesle naproti babičce a Jen, vládne tam poněkud trapná atmosféra. Jen po chvilce odejde, že si mají asi co povídat sami. Helen si všimne, že babička je šťastná a to díky Jen. "Myslím, že tě Jen učinila šťastnou. Vypadá teď mladší, než když byla v New Yorku a chovala se jako dospělá..... otravná, ale přece jen dospělá. Kdyby tam zůstala a pokračovala v tom... převálcovala by mě, mami." "Ach, Helen. To nebyla žádná magická proměna. Jen vyžadovala trochu trpělivosti a, ehm, zamezený přístup k veřejné dopravě." "Hmm. Mm, je to zábavné. Teď, když mě nepotřebuje, si tak trochu myslí, že já potřebuju jí. Ovšem ne tolik jako potřebuju tebe. Já..... nikdy ti to nemůžu oplatit." Po chvilce se Helen zeptá babičky jestli je všechno v pořádku s Jen, s ní.. "S Jennifer? Ach ne. Ne, ne, Helen, ne, všechno je fajn. Jen jsem trochu namohlá. Á, došla nám voda, půjdu doplnit džbán." Babička přijde do kuchyně, kde sedí Jennifer. Vidíme zklamaný výraz v jejích očích.
Pekelná kuchyně. Je odpoledne, Pacey sedí za barem s drinkem v ruce a vyplňuje nějakou žádost, když vtom tam přijdou Audrey a Jack Osborne. Audrey Paceyho spatří a vydá se k němu. Jack je nechá samotné, protože si musí odskočit. "Řekli mi, že jsi byla na chvíli pryč." "Trapnost stranou, Pacey. Sušila jsem se v Malibu." "Fajn. No, vypadáš dobře." "Čistá jak lilie, kamaráde. Tak co se stalo s tvou prací? Vím, že si neprodlužuješ polední přestávku. Na to nejsi dost odvázanej." Pacey jí poví, že přehodnotil, co se svým časem. Audrey si ale myslí, že by neměl začít pít nebo se skončí na dně. "O čem to mluvíš? Na dně bych byl nejlepší. Když o tom mluvíme... neměla by ses takovejmhle místům vyhejvat?" Audrey se ale nechce před svýma problémy skrývat. "To je od tebe odvážné. Ale ty jsi vždycky byla borec." Audrey se Paceyho trochu rozpačitě zeptá před čím se schovává. "Schovávám se před oblekem, protože je zlej. Když ho má člověk na sobě, dějou se špatný věci. Dovolil jsem lidem, aby mi na chvíli věřili, což bylo pošetilý, a teď se jim to splácí i s úrokama." "Víš co? Nemluvíš jako ty. To je tvý bejvalý já, co vystrkuje svou ošklivou hlavičku. No tak, Pacey. Takovýhle chvíle znám. Jedna cesta je tvrdá realita a jedna cesta je pohodlný nevědomí. Ale hádej co? Ráno, až vystřízlivíš, tam ten problém pořád bude. Jenomže bude jako velká zanícená rána a ty budeš blbec, co nic neudělal a nechal to zhoršit." "No, díky, že kolem mě nechodíš po špičkách."
Dawsonův pokoj. Joey sedí na kraji postele a Dawson stojí u okna. "Je to divný, co? V tomhle pokoji jsme se scházeli a probírali to, co se toho dne stalo. A teď je to jenom filmovej plac a já ani nevím, co se stalo tenhle rok." Joey doufala, že když vyleze po tomhle žebříku, nějakým kouzlem to všechno dožene, ale nějak se nedaří, domnívá se že byla pryč moc dlouho. "No, tak to teda zkusíme spolu, jo? (Přisedne si k ní) Ztracený rok Dawsona a Joey." Joey začne vyprávět, že to nebylo vůbec jednoduchý si s ním nepovídat. "Nepovídat si s tebou. Možná se zdálo, že bylo. A asi se z toho stala rutina, prostě další věc, kterou jsem nedělala. Jako braní heroinu nebo řízení v opilosti......Nebo náhodnej sex. Dawsone, strašně dlouho jsi byl jediný člověk na celým světě, s kterým jsem chtěla být. Pak ses nějak stal mou jedinou známostí na jednu noc." Dawson jí poví, že to v žádném případě neměl v úmyslu. "Já vím. Já vím. Možná to tenhle pokoj ulehčuje. Takhle je tak známej a... zdá se šílený nepovídat si. A někdy je to, co je nejtěžší říct, to, co je skutečně podstatný." Dawson se zeptá proč si asi myslí, že strávil roky psaní scénáře o ní. "Přečetla jsem ho na jeden zátah." Dawson Joey poví, že ona je jediná, která může říct, jestli je tentokrát už správně napsanej. "Dospěl jsi, Dawsone. Dospěl jsi. Vždycky jsem si chtěla myslet, že jsi nenapravitelný snílek a já dospělá, co utíká. Ale před ničím jsem neutekla, ne doopravdy." Dawson si ale myslí, že ano, protože se dostala s Capeside a to byl její původní plán. "Před sebou jsem utéct nemohla, nebo jo? Měl jsi pravdu. Nejvíc jsem bojovala s dospíváním. A během uplynulýho roku jsem zjistila, že je pro mě těžký... mluvit o sexu, mluvit o... být si s někým blízká. A možná, že nemám ztratit sama sebe. Víš, že to není součástí plánu. Ale znovu, taky mě nenapadlo, že bylo jeho součástí ztratit tebe." "Řekl bych, že někdy musíš někoho úplně ztratit, aby jsi přišla na to, co pro tebe skutečně znamená. Stýskalo se mi po tobě, Jo." "Tentokrát je to správně, Dawsone. Stýskalo se mi po nás." Dawson jí vezme za ruku, Joey vzhlédne a usmějí se na sebe.
Obývací pokoj babičky. Helen sedí v křesle a naproti ní sedí na gauči Jack a CJ. Helen se zeptá Jacka jak se tedy s Jen poznali. Jack se zasměje a poví, že s Jen chodí CJ, že on je ten gay, že už se viděli, ale asi si ho nepamatuje. Helen se obrátí k CJ, že si ho Jen velmi vychvaluje. "Podle všeho ne moc popisně." "No, jste s Jackem oba velmi atraktivní a já nevím, jak v dnešní době vypadají gayové." Helen se snaží, nabídne CJ, že až bude v New Yorku, může se stavit, protože by ho mohla seznámit s pár lidma. Vloží se do toho ale Jen, která matce vysvětlí, že CJ se nepotřebuje s nikým seznamovat a zvlášť ne s holkama. Helen Jen vysvětlí, že jí až teprve došlo, kterej z nich je její přítel. CJ uvede na pravou míru, proč tomu tak je. "To kvůli tomu, že Jack se jako přítel chová." Jack si ale myslí, že technicky vzato je její přítel. Chvíli se takhle dohadují, když se najednou rozlítnou dveře a objeví se strýček Bill, který s křikem vyžaduje babičku. Babička, která slyšela křik přišla s kuchyně a Bill spustil "Hele, nemůžeš odejít od Billa Braxtona a očekávat, že se překulí jak mrtvej pes. Něco jsem si o tobě zjišťoval a víš, co jsem zjistil? Jsi ledová královna." Babička ale o tom nechce teď mluvit. "To je půlka tvýho problému. Všechno pořád rozškatulkováváš v čase a místě a ubližuješ si, a proto máš rakovinu a sžíráš se zaživa." Ve tvářích Helen a Jacka se objeví šok. Helen se zděšeně zeptá jestli je to pravda, babička potvrdí, že ano, ale je jí líto, že se to dověděla takhle. Bill si uvědomí, že to nikdo jiný nevěděl. Helen se domnívá, že kvůli tomu jí Jen volala a taky se jí na to zeptá. "Jo. Já...já nevím. Babička mi řekla, že má rakovinu prsu a to..... a bylo to, jako by se zhroutil celej svět, ale měla jsem v hlavě tisíce otázek o tom, jak se o ní postarám a kolik času máme, a, Bille, myslím, že máte pravdu. Babi, nemůžeš být za pevnou skálu, protože to...to tě nečiní o nic víc šťastnou, ani ti to nepomáhá a nezjednodušuje to tvůj život, takže já.....já mám pocit, že pro tebe bude nejlepší být teď se svou rodinou." Jen nakonec navrhne, že by mohli bydlet u Helen, ta souhlasí a tak se budou stěhovat i přes všechny babičky protesty. Dawsonův dům. Nyní je večer. Dawson a Joey schází po schodech dolů a míří ke dveřím. Vyjdou ven a najdou tam stát Paceyho, který v tichosti čeká. DAWSON: Pacey. JOEY: Nevěděla jsem, že jsi doma. PACEY: No, ve skutečnosti jsem si neplánoval výlet, ale musím si s tebou na chvilku promluvit. V pohodě, Dawsone? DAWSON: Jo, jasně. Já, ehm.... sejdem se zítra? JOEY: Dohodnuto. Dobrá. PACEY: Vlastně, Jo, ehm... co kdybys tu s náma chvilku pobyla, protože o tom stejně dřív nebo pozdějc uslyšíš. DAWSON: Co se děje? Jsi v pořádku? PACEY: Člověče, a mi se zrovna vrátili k přátelství. Je to ostuda to zničit. DAWSON: O čem to mluvíš? Co by to zničilo? PACEY: Peníze. Peníze to zničí. DAWSON: Co se stalo? PACEY: Jsou pryč. Tvý peníze jsou pryč, mý peníze jsou pryč, peníze nějakýho chlápka z Long Islandu jsou pryč... DAWSON: Co..... co tím myslíš pryč? To byly všechny peníze, co jsem měl. PACEY: Já to vím, Dawsone, a upřímně jsem si myslel, že to se Stepatechem vyjde, to ti přísahám. DAWSON: Jasně. Jo, samozřejmě. Proč bys jinak bezostyšně ignoroval mou žádost ty akcie prodat? PACEY: Jenom jsem se pokoušel udělat správnou věc. DAWSON: Sakra, Pacey, to...... (Joey stojí mezi nimi a téměř se slzami v očích hledí z jednoho na druhého.) DAWSON: Vždycky se pokoušíš udělat správnou věc. Vždycky hladovíš po tom být hrdinou, nikdy nevidíš všechny kousky skládačky. PACEY: Dawsone... přišel jsi za mnou se svým snem, protože sis myslel, že tě s ním pomůžu, a nějak se to zase vrací k faktu, že jsem tě zklamal? JOEY: Fajn, víte co, vy dva? Držme se současnýho tématu. Takže co kdybysme to vyřešili tím, že půjdem dovnitř a zkusíme se uklidnit... a promluvíme si o tom. DAWSON: Joey, mluvení nic nevyřeší. JOEY: O čem to mluvíš? PACEY: Říká, že nejde o peníze. Tak teda fajn, mluvme o tom, o co tady ve skutečnosti jde. JOEY: Víš co? Nevidím žádnej důvod v týhle chvíli vytahovat minulost, Pacey. Něco mějme na paměti. Mezi váma jde čistě o obchod a řekla bych, že musíme mít na paměti se toho držet. DAWSON: Má pravdu. Jde o obchod, protože bůh ví, že nejlepší přátelé jsme nebyli dlouho dobu, no ne? PACEY: Ne, to určitě nebyli. DAWSON: Chceš vědět, proč nejsme přátelé, Pacey? Ne proto, co se stalo s Joey, i když mi to převrátilo svět vzhůru nohama. Je to proto, že jsem si od toho dne uvědomil, že jsi nebyl můj kamarád... možná už dlouhou dobu, protože jsi z nás ve vteřině udělal konkurenty. PACEY: Já že jsem z nás udělal konkurenty? Ne. Ne. Teď..... teď přepisuješ historii, Dawsone. DAWSON: Pamatuju si, že měl můj nejlepší kamarád na výběr a rozhod se otočit se ke mně zády. Kdyby jsi nás přestal stavět proti sobě, uvědomil by sis, že si nejsme tak vzdálený. PACEY: Toho proslovu mě ušetři. Nepřesvědčíš mě, že naše světy jsou byť jen trochu podobný. Jsi jenom naštvanej, že jsem z toho svýho unik. DAWSON: Ty jsi unik? Jak? Že sis navlík oblek a otročíš na něčem, co tě ani nezajímá? Vydělal jsi peníze. Gratuluju. Všechny jsi nás ohromil. PACEY: Jak se opovažuješ. Nic o mě nevíš, kámo. Ve svý práci jsem byl dobrej. DAWSON: Tak proč jsem na mizině? PACEY: Protože takovej je život! Je tu volbu neučinil! Já jsem ztratil doslova všechno! Co ode mě chceš, kámo? Máš radost, že jsi teď zpátky na vrcholu? Vždycky se ti líbilo, když jsi to měl pod palcem, takže tohle jsi chtěl? Takhle to má být? DAWSON: Ty mě nechceš znát, Pacey. Odepsal jsi mě už dávno. PACEY: Vážně? Vážně? Když jsme byli nejlepší kámoši? Když jsme byli bráchové? Pokaždý, když jsi mi v posledních třech letech volal, jsem nebyl doma? JOEY: Fajn, mohli byste toho nechat? Já už tu nebudu dál stát a poslouchat vás. PACEY: Nechtěl jsem přijít o tvý peníze. Nevěděl jsem, že se to stane. Mrzí mě to. DAWSON: Jo, mě taky. Od.......od začátku to byla jedna velká chyba, řekl bych. PACEY: Ha ha. Fajn. (Pacey odejde na molo, Dawson se otočí a vrátí se do domu. Joey tam jen stojí. Zhlédne na oblohu a zavrtí hlavou.)
Dawsonovo molo. Pacey sedí na jeho konci a dívá se na vodu, když k němu přijde Joey a přisedne si. JOEY: Jsi v pořádku, Pacey? PACEY: Tohle nemusíš. JOEY: Co jako? PACEY: Sedět tu se mnou. Já vím, že bys radši byla v tom domě s Dawsonem, takže co kdybys tam šla a pomohla mu vylízat rány? JOEY: Nikdy se to nezmění, že ne? PACEY: Ne... protože tohle jsou role, který je nám souzeno hrát. JOEY: Ne, Pacey, tohle jsou role, který jsme se rozhodli hrát. Koukni na nás, sedíme tu na tomhle molu před stejným domem, co nás roky strašil. Jsme prakticky duchové naši bývalých já a upřímně, neřekla bych, že si kdykoli pamatuje, proč má takový vztek. PACEY: Mm, tím bych si nebyl tak jistej. JOEY: Pacey, kdybych se do toho domu chtěla vrátit, udělal bych to už dávno. To mě vůbec neznáš? PACEY: No, nechci, aby jsi tu seděla a litovala mě. JOEY: Já tě nelituju. Mně na tobě záleží, Pacey. PACEY: povzdechne si JOEY: Bože, to nikdy nepoznáš rozdíl? PACEY: Já nevím. Já nevím, protože to mezi náma bylo dost zmatený. Zvlášť poslední dobou. JOEY: Fajn. Víš, ať už tě mám jakkoli ráda nebo ať už jsem s tebou jakkoli dlouho, budeš si pamatovat jenom ty chvíle, kdy odejdu. PACEY: No, to mi nemůžeš mít za zlý, protože to jsou ty nejbolestivější chvíle mýho života. JOEY: Protože si o ně říkáš, Pacey. Promiň. Říkáš. Celej svůj život jsi strávil tolik času očekáváním nejhoršího, že si ani nevšímáš chvílí, kdy tě lidi mají rádi, a, Pacey, lidi tráví spoustu času tím, že tě mají rádi. PACEY: No... s veškerou úctou, Jo, můj nejlepší kámoš ode mě právě odešel, ale to ani není to nejhorší. Nejhorší je, že mě po uplynulý tři roky vůbec skutečně neznal, takže, prosím tě, osvětli mi to. Jak to ze mě dělá člověka s milujícíma lidma? JOEY: No, jednoho tu u sebe právě teď máš, ne? Ale jistě, to nestačí. Ne, dokud to nepřijmeš. PACEY: V jakým světě tě mám? JOEY: Hele, jenom to, že nepasuju na místo, kde mě chceš mít, neznamená, že pro mě žádný místo není, Pacey. PACEY: povzdechne si JOEY: Nebo ano? PACEY: Joey, stejně to není tvůj boj. JOEY: Máš pravdu. Máš pravdu. Není to můj boj, protože už strašně dávno skončil, Pacey. A je na tobě, abys s tím něco udělal. PACEY: Já nevím, co s tím udělat. JOEY: No, budeš na to muset přijít. Víš, s duchama je to tak. Říká se, že nezmizí, dokud jim zbývá něco nedodělanýho. (Joey si opře hlavu o Paceyho, ten se usměje a opře si hlavu o ní a společně koukají do vody.)
Obývací pokoj babičky. Jack sedí o samotě na gauči, když k němu přijde Jen. Jack jít trochu vynadá, že mu neřekla, že babička má rakovinu. "Ale prosím tě. Víš, že naříkání po skutku zbožňuju." Jack jí poví, že ona s babičkou jsou v podstatě jediná rodina, kterou má. Jen začne vzpomínat, jak k němu přišla, když jí babička vykopla. "Jo, jak bych moh zapomenout? V ten den ses stala mou ježibabou." "Ne. Ne, jsme rodina. To se nezmění." Přijde k nim babička, která jim prý nikdy neodpustí, že jí dneska dokázali rozplakat. Jack slíbí, že za nima bude jezdit. Babička s Jen nechápou o čem mluví, protože Jack jede s nima. Jackovi se ale nechce to tady všechno opustit. Ale přece jenom podlehne. Pekelná kuchyně. Audrey a Jack Osborne sedí u stolu před pódiem. Jack vyjde na pódium a vezme si mikrofon. "Takže jako další tu máme dívku, která je blízká a drahá mému srdci nebo alespoň přes ulici. Kdybych musel být ženou, byl bych Audrey Liddellovou. Je to ta nejhouževnatější blondýna, co znám. Zatleskejte." Audrey začne zpívat a její zpěv podbarvuje následnou montáž scén: 1. Babička, Jen, Jack a Helen pečou v kuchyni sušenky. 2. Dawsonovo molo. Pacey sedí na jeho konci a je hluboko ponořený v myšlenkách. Nakonec vstane, otočí se a zamíří ke svému autu. Kamera ukáže Dawsonovo okno a vidíme v něm Dawsonovu siluetu. 3. V Dawsonově pokoji. Dawson tam stojí a je hluboko ponořený v myšlenkách. Ve tváři se mu zračí směs bolesti a zloby. 4. Před Potterovic penzionem. Na opěradle křesla vidíme Dawsonův scénář, jeho stránky převrací vítr. Kamera nám ukáže, že v křesle sedí Joey, která si ho očividně znovu pročítala a má slzy v očích. Střídavě hledí na zátoku, na noční nebe a na scénář.

 


back


© 2000 - 2004 Jerrzy

_