. . . . .
Dawsons creek CZ

  :: Home
  :: Info
  :: Herci
  :: Postavy
  :: Epizody
  :: Scénáře
  :: Galerie
  :: Media
  :: Různé

 

 

:: #620 - "Hlava-22" (Catch-22) ::

Napsal: 
Režie: 
Premiéra: 
Premiéra v ČR: ???
Repríza v ČR: ???
Anglický scénář: zde
Hudba z epizody: zde

 

Luxusní restaurace. Pacey sedí sám u stolu, zdá se, že na někoho čeká. Přijde k němu servírka, když po chvilce odejde objeví se Sadia a posadí se naproti. Chvilku spolu flirtujou, Sadia se ho zeptá na co tak dlouho čekal. „No, chvíli jsem byl zadanej, ale už to skončilo, přísahám.“ Nakonec si spolu připijou na to aby se líp poznali.                                                                                                 Pokoj Joey. Joey leží na posteli a učí se na zkoušky, zatímco Eddie sedí na zemi a opírá se o postel. Eddie zvedne knihu "Hlava-22", kterou měl vedle sebe na podlaze. Začnou se o ní bavit, Eddiemu přijde, že by si Joey měla vyvíjet vlastní úsudek a ne opakovat všechno co říká Heston. „Svůj úsudek si vyvinu pozdějc. Právě teď musím zazářit na zkoušce. A pamatuješ na jistou událost, co se stala naposled, co jsem u toho chlapa dělala zkoušku?“ Do pokoje přijde Audrey, která je dost naštvaná, hodí Joey obálku a ta jí otevře. „Po dlouhatánským boji s vážným nepěkným problémem mě necitelný vedení týhle vážený univerzity vykopne!“ „Audrey, to je jenom dopis od děkana, kde stojí, že když se zapíšeš na letní školu, můžeš zůstat.“ „Děkan mi může políbit zadek, Jo.“ Joey jí připomene, že zmeškala celej semestr. Audrey se ujistí, jestli Joey odjíždí už za dva dny, Joey jí to potvrdí a tak si veme kabát a jde vyjednávat. „Ještě jednou. Kamarádíš se s ní, protože...“ Přejdou k tomu, co budou dělat o prázdninách, Joey myslela, že by mohli být v zátoce a vydělávat penízky, ale Eddie chce poslední společné prázdniny, než je bude dělit ohromná zeměpisná vzdálenost, strávit trochu jinak, ale chce to Joey říct až po zkouškách, aby se mohla lépe soustředit. Joey ho políbí, ale Eddie se s úsměvem pomalu odtáhne. „Mám pusu na zámek, Jo.“ „Hm-hmm.“ „Hezkej pokus.“ „Jseš fakt děsnej.“
Linka pomoci. David pomáhá po telefonu nějakému studentovi, když tam přijde Jack, spatří ho a vydá se k jeho stolu. Když David zavěsí, Jack si chce promluvit, chtěl by se s ním někde sejít, ale Davidovi se moc nechce, potřebuje nějaký čas na přemýšlení. „Bezva. Fakt bezva. Kolik?“ David Jackovi pořád uhýbá s odpovědí a slíbí,  že mu zavolá, to Jackovi ale nestačí a tak se nakonec dohodnou, že se sejdou zítra v pekelný kuchyni.                                                                               Zasedačka v Paceyho práci. Kolem stolu tam sedí spousta mladých mužů, když v tom do místnosti vejde Pacey a začne kolem stolu chodit. „Dobré ráno, pánové. Včera večer jsem se vyspal s překrásnou ženou. Nemělo se to stát. Je mimo mou ligu, a i když si rád myslím, že jsem docela fešák, nejsem takovej fešák, a rád si myslím, že jsem dost dobrej v posteli, ale ne tak dobrej. Jak k něčemu takovýmu došlo? Povím vám to. Je mi dvacet a dělám přesně to, proč jsem přišel na tuhle zem. Vydělávám peníze... šup, šup... rychlejš, než vím, jak je utratit. A řekněme si pravdu. Všichni jste sem dneska přišli, protože zkoušíte uniknout podřadný existenci, ve který jste žili, a která vám odepírá, co je právem vaše. Pokud to chcete, můžete to mít. Ale já jsem tu, abych vám řek, že si každodenně naběhnete, ale budete se učit. A nakonec budete dělat to, proč jste přišli na tuhle zem, což je vydělávání peněz. Pokud má někdo z vás pořád zájem, přijďte sem v pondělí v devět ráno. Když přijdete pozdě, ani do mý budovy nevstupujte. Otočte se, jděte domů a připravte se na život v malým. Zatím.“ Pacey odejde a před zasedačkou potká Riche. „Čau. Jak to šlo?“ „Jak myslíš? Učil jsem se od nejlepšího, ne?“ „To je hezký. Chceš si zašpásovat nebo...“ „Možná pozdějc. Musím si vyčistit zuby.“ Ze zasedačky je slyšet křik lidí. „Co se to tu sakra děje?“ Zeptá se Pacey ale dojde mu že Stepatech prošel, Rich mu to nepotvrdí ale jeho akci prý stoupaj. „Á, hele... to schůzka se Sadií včera večer…. pohnul ses kupředu?“ Pacey se usměje a řekne mu,  že se může zeptat těch lidí vevnitř. „To jsou mi věci. Dělával jsi na mě menší dojem. Teď jsem u vytržení. Hezká prácička, kamaráde. Hezká prácička.“ „Víš, přesně tohle říkala.“
Pacey spí se Sadií v náručí. Sadia se přetočí a políbí ho. Pacey se probudí, a aniž otevře oči, zkouší najít svými rty její. „Mmm. Mmm. Tohle je zcela určitě jeden z těch lepších způsobů jak začít den.“ „No, v rukávu mám schováno pár dalších triků, ale myslela jsem, že tě budu šetřit. Ještě jsem ti nechtěla obrátit svět vzhůru nohama.“ „Panebože, holka, ty seš mimo mou ligu.“ „Já vím. Já vím.“ Pacey se natáhne pro dálkové ovládání a zapne televizi s vysvětlením, že dneska má FDA vydat výnos o Stepatechovský zázračný protichřipkový věcičce. Sadia ale nemůže pochopit, že vyvádí kvůli něčemu, co nazývá věcičkou. Pacey jí vyvede s omylu, že tahle věcička mu koupí nový auto a třeba i barák. „Počkej chvilku. Jak se stalo, že je někdo takhle mladý takhle posednutý kariérou?“ „Býval jsem posednutý spoustou jiných věcí.“ Sadia se usměje… „No, většinou holkama. A po jednom laškování v poslední době bude patrně lepší, když to bude otázka minulosti, uvědomil jsem si, že kariéra je vlastně velmi zdravá posedlost. Bez urážky, samozřejmě.“ Sadia to bere v klidu, protože Pacey není přeci její kluk, toho už má. Pacey s ní zcela souhlasí. „Mm-hmm. A ta druhá dívka? No, neví, o co přichází.“ Pacey jí s úsměvem zopakuje, to co už říkal „Jak jsem říkal, ona je součástí minulosti a já jsem docela šťastnej se žhavou přítomností. A jak se říká, vždycky mám svou práci.“ „A jsem tu já.“ „A jsi tu ty, což je nesporný důkaz, že skutečně existuje Bůh a Pacey J. Witter je jeho oblíbený syn.“ Sadiu zajímá, co znamená to „J“. „To bys ráda věděla.“ „No, jestli chceš, abych tě mučila, Pacey, stačí jen říct.“ „Vážně?“ „Mm-hmm.“ Sadia si na něj vyleze, Pacey vypne televizi a odhodí dálkové ovládání.
Hetsonova třída. Joey a Eddie sedí za jednou z lavic, která je pokrytá pohárky od kafe. Joey se usilovně učí a Eddie jí sleduje. Po chvilce do třídy přijde Heston. „Jestlipak to nejsou Bonnie a Clyde.“ Eddie Joey pošeptá, že mu nikdy nepoděkoval za doporučení. Joey se trochu zděšeně zeptá jestli to chce udělat právě teď, což Eddiemu přijde jako vhodná příležitost. Eddie dojde k Hetsonovo stolu.  „Jak vám mohu pomoci, pane Dolingu?“ „Vlastně….tak nějak mě napadlo, že bych vám možná rád poděkoval za pomoct s tou školou.“ Hestonovi se nelíbí Eddieho vyjadřování a taky mu to dá dost najevo. „Jo, no, tak nějak mě napadlo, že bych vám možná rád poděkoval, ale teď, když slyším tón vaší odpovědi, mě napadá, že bych se na to celé měl možná vykašlat.“ „No, to je tvá specializace, ne?“ Joey vstane a stoupne si mezi ně, než se něco může stát. „Fajn, vy dva. Neříkala jsem, že k tomu dojde?“  Eddie se začne bránit, že si začal on. „Dej mi vědět, až vychodíš třetí třídu. Mezitím, zkoušel vám jen říci "děkuju". Jedno prosté slovo. A věřím, že vhodná odpověď je "není zač," možná "hodně štěstí v dalším úsilí." Eddie se místo „není zač“ dočká jenom bla bla. Joey poradí Eddiemu aby tohle přijal, protože se ničeho lepšího asi nedočká. „Bezva. Má práce tu skončila. Moh bys teď, prosím tě, odejít? Protože se obávám, že mi tenhle spontánní výlev citů brání v testový hře.“ „Bla bla.“ „Fajn. Sbohem.“ „Dobrá. Čau.“
Paceyho kancelář. Jeho sekretářka se nakloní do dveří, aby mu řekla, že má telefon, volá Dawson. Na druhé straně drátu vidíme Dawsona, které u sebe v domě maluje nějaký pokoj na zeleno. „Dawsone. Co je, kámo?“ „Čau, Pacey, nic moc. Ehm, hele, přemýšlel jsem.“ „Nech mě hádat. Jsi nervózní, co?“ „Nervózní? Kdo? Já? Tisíce dolarů ve hře na trhu, kterej, jak to chápu, může být popsán jedině jako celkově slabý? Ne. Kdo je tu nervózní?“ „Fajn, co tohle? Prostě mi věř a slibuju, že všechno bude v pohodě. Už jsem tě někdy v minulosti zklamal? Vlastně víš co? Na to neodpovídej.“ (zasměje se) „Ehm, ale vážně, nejsem nervózní, já jen…myslím, že je možná čas vyinkasovat zisk. Musím nakoupit spoustu filmu a jak to chápu, to bude můj největší výdaj, takže...“ „Fajn, Dawsone, uděláme to takhle. Vím, že potřebuješ vydělat prachy a že je potřebuješ vydělat rychle, takže jsem je za tebe investoval do biotechnický společnosti jménem Stepatech. Mají zázračnou vakcínu proti chřipce, co právě teď schvaluje FDA, a na ulici se povídá, že to maj jistý. Takže když vydržíš ještě pár dní, slibuju ti, že to čekání bude stát za to. Bude to jak rozdíl mezi El Mariachi a Mladýma mužema za pultem.“ „Fajn, to je aspoň žargon, kterýmu rozumím. Ehm... hádám, že co se týče Mladých mužů za pultem pokryl bych to. Žádal jsem o kreditky jak šílenej a dvě z nich mi dneska přišly.“ „Řek bych, že to je to, co se obecně pokládá za znamení, příteli.“ „Možná jo. Možná jo.“ „Fajn, takže jsme domluvení?“ „Co já nevím. Všechno je to pro mě španělská vesnice. Nevím, o čem k čertu mluvím, ale věřím ti. Dál mě informuj.“ „Budu. Zatím, chlape.“
Před Worthingtonem. Později toho večera spolu Joey a Eddie jdou a povídají si. Joey skončila zkoušku a zabodovala, tak navrhne, že by to mohli oslavit. „Takže teď, když má užitečnost jako studijního partnera skončila, chceš hned skočit k předávání darů?“ „Neříkal jsi, že je to překvapení?“ „No, dárek s překvapením.“ Odkašle si a podá jí svůj batoh. Joey neví, co říct, je evidentně trochu překvapená, že dostala Eddieho batoh. „Joey, nejde o můj batoh. Koupil jsem to speciálně pro tebe. Víš, třeba je něco uvnitř. Měla by ses nejspíš kouknout.“  Joey otevře batoh a vyndá knížku Evropou za pět dolarů denně. „To nechápu.“ „Ta holka mi vždycky říkala, jak by se rozjela do Paříže. No, myslím, že je na čase, aby svá slova naplnila. A nemluvím jen o Paříži, Joey. Mluvím o Barceloně a Madridu a Vídni a Praze a všem. Omezením je nebe, Jo. A stačí jen, když řekneš ano.“ „Panebože! Ano! Ano!“ Joey vyskočí a silně ho obejme.
Pekelná kuchyně. David přijde k baru a nakoukne oknem dovnitř, přičemž spatří Jacka, jak se baví s nějakým klukem. Na Davidově tváři se opět objeví výraz žárlivosti. David vejde dovnitř a ten kluk mezitím od Jackova stolu odejde. David je pěkně naštvanej, ale Jack se mu snaží vysvětlit, že je to kamarád s přednášek. Chvilku se takhle dohadujou a David řekne Jackovi, že se sním rozchází. „Cože?“ David si myslí, že to muselo přijít, protože lhal sám sobě. Jack ale nechce nechat Davida takhle odejít, nechtěl, aby to takhle skončilo. „No, hádej co? Skončilo, takže to máš blbý, co? Nebo možná ne. Možná s toho nakonec vyjdeš lehko. Je to jenom mý srdce, který z toho vyjde byť jen trochu zlomený.“ „Proč takovýhle věci říkáš? Nebyl bych tu, kdybych nechtěl, aby to fungovalo.“ „Jo, a nebyl bys tu, kdyby sis nezkoušel něco dokázat.“ Jack ale nechá. „Hele, Jacku... já chci, co chce každý. Chci být pro někoho důležitý. Možná to chceš taky, ale... pokud ano, upřímně, nevidím to, protože když se na tebe podívám, vidím někoho, kdo zapad do vztahu jen proto, že si myslí, že je to správný. Já nevím. Vím jen, že mi to nestačí. Takže... sbohem.“ David odejde a Jack jen nevěřícně zírá.
Pokoj Joey. Eddie a Joey sedí na posteli, prohlížejí si mapy Evropy a v rukách mají turistické příručky. Rozhodují se kam pojedou nejdřív, Eddie navrhl, že by mohli přeskočit Prahu.. „Ne, Prahu nemůžem přeskočit. Musíme vidět hrady a taky to dlužíme Kafkovi a Milanovi Kunderovi.“ „Ale pokud to fakt podnikneme, musíš o mně vědět ještě něco…něco, co jsem ti nikdy neřekla.“ Dodá Joey. Eddie vtipně dodá, že chrápe, to už ví. Joey ho vyvede s omylu a řekne mu, že má velkou náklonnost k vizuálnímu umění. „Jako co? Jako, ehm, David, Sistýnská kaple, Mona Lisa  takovýhle věci?“ „Ne, nemysli si, že vyvázneš jenom s renesancí. Mluvím o Picassovi v Paříži, Van Goghově muzeu v Amsterodamu..“ Eddiemu to už došlo, že chce Joey podniknout úplně všechno. „Ano! Ano. No, všechno rozumný……No, jo, chci říct, že bysme měli být praktičtí……..No, Eddie, společnej úprk není tak jednoduchej, jak se zdá v televizi. Věř mi. Už jsem to podnikla. A na podzim se vracíme. Začne nám škola. Budem úplně bez halíře…….Tebe ta myšlenka neděsí?“ „Ne, ne tolik, jako myšlenka na nestrávení léta s tebou. Nebo nespatření tvý tváře, když poprvý spatříš Eifelovku, nebo Londýnskej most, nebo náměstí svatýho Marka v Benátkách. Víš, vždyť teď ani jeden z nás moc peněz nemá. Jsme bez halíře. No a? Začnem znova. Znova od startovní čáry.“ „Eddie... já jen říkám, že... společnej úprk, ať se zdá ve svý době jakkoli romantickej a kouzelnej, nic nevyřeší, jasný? Takže ať už utíkáš od čehokoli, ať už jsou to okolnosti, zeměpisná poloha, osud, jiný člověk, až se vrátíš, vždycky to tam bude.“ Joey si myslí, že by mohli nejdřív vydělat trochu peněz a pak jet, položí takovou řečnickou otázku, jak kdo říká, že musíme jet zítra. „Já to říkám….Ty..ty to ve skutečnosti nechceš podniknout, viď?“  Joey to samozřejmě podniknout chce, Eddie se domnívá, že ale pouze za jejích podmínek. „No, a za čích podmínek to mám jako podniknout, Eddie? Chci říct, že pokud úplně převrátím svůj život kvůli šanci…“ Eddie se trochu naštve. „Panebože. O čem to mluvíš? Převrátíš život? Já tě nežádám, abys převrátila svůj život, Joey. Mluvím tu o jednom létě. Žádám tě jen o jeden skok. Odjeď se mnou.“ „Á, jako v Saul Bellow nebo Na cestě? Eddie, jsou to jen příběhy…básně. Malý kousky nereality, na kterých nemáme zakládat naše životy. Nakonec se vždycky musíme vrátit a čelit skutečnýmu světu.“ „Tak co? Co uděláš? Chceš tu jen celej život sedět a doufat, že za tebou přijde svět? Protože podstata těhlech příběhů, Joey, je, že životy lidí.. jejich skutečný životy..začínají, když vstoupí do světa. A když to uděláš, když do toho skočíš po hlavě, možná svět změníš, možná ne, ale jde o to, že to změní tebe. A to mají lidi na mysli, když mluví o dospívání.“ „Tak co? Když s tebou chci být, mám vyhodit všechny svý předchozí životní zkušenosti oknem? Mám přestat být tou, kterou jsem?“ „Kým jsi, Joey, není nějaká vystrašená holčička, co se bojí chopit jakýkoli příležitosti, která se bojí někoho skutečně milovat, protože se bojí riskování bolesti. To tě jako člověka nedefinuje. Nebo možná ano, víš? Možná..možná jsem se zbláznil. Možná jsi mě jenom zaslepila.“ Joey se naštvaně zeptá jestli už skončil a že by si měl dneska najít jiný místo ke spaní. Eddie si vezme kabát a odejde.
Paceyho práce. Pacey tam přijde s kufříkem a kafem v ruce a všimne si, že je tam hrobové ticho. Nikdo nemluví, nikdo netelefonuje, pozdraví, ale nikdo neodpoví.  Pacey spatří v zasedačce Riche se spoustou papírů rozházených po stole. Rich telefonuje a Pacey se k němu vydá. „Co se tu sakra stalo, Richi?“ „FDA vydala ráno verdikt. Zatracený zamítnutí.“ Pacey si náhle uvědomí, co se stalo, a tvrdě ho to zasáhne. Rich si toho všimne. „Člověče, jsi v pořádku? Vypadáš, že se složíš.“ „Ne, budu v pořádku.“ „Poslouchej... zhluboka se nadechni. Vrať se do svý kanceláře. Nejspíš teď musíš vyřídit stovku telefonátů. Vyslechni je, buď starostlivej, buď soucitnej, buď silnej. A pamatuj. Dostali se do toho sami, ty za to nemůžeš. Chápeš? Teď odtud zmiz. Dej se do práce.“
Hetsonova pracovna. Joey sedí na židli před stolem, když vtom tam vejde Heston s testy v ruce. „Takže, Potterová... je to tu zas, zpátky tam, kde jsme začali. Konzultant... studentka... a pořád se nemáš k určení oboru.“ „Nechtěla jsem vám poskytnou satisfakci, ale... angličtina….Chci říct, že to později vždycky můžu změnit na mořskou biologii, ale... můžu teď jít?“ Heston si vzpomene, že poprvý když za ním přišla měla narozeniny. „Byl to den před mými narozeninami.“ „Tak jaký byly?“ „Víte co? Uvědomuju si, že je to pro vás velmi vzrušující, posadit si mě a připomínat mi, jak jsem promarnila rok života a nezúročila svůj akademický potenciál. Ale...“  Hetson jí podá její test, dostal jedna mínus a celkově je to ze všemi písemkami za tři plus. „Víš, smutný je, že jsem ti málem dal jedničku. Dlouho jsem to zvažoval a pak... nakonec jsem shledal tvou esej o "Hlavě-22" trošku ponurou….Je to příběh o naději, Joey. Ten muž, tváří v tvář absolutně absurdním lidským podmínkám, je vystrašený až do morku kostí. Drží se víry. Zvolí si život. Tady. Strana 461. Přečti tu zatrženou část.“ Podá jí knížku a Joey čte. „Budou se muset sakra snažit, aby mě tentokrát chytili. Budou se sakra snažit. A i když mě nenajdou, co je to za život? Vždycky budete sami, nikdo nikdy nebude na vaší straně a vždycky budete žít v nebezpečí zrady. Tak teď žiju. Ale nemůžete se otočit zády k vašim závazkům a utéct od nich, to říkával major Dandy. Je to tak negativní. Je to zbabělé. Yossarian se s optimistickým opovržením zasmál a zavrtěl hlavou. Já neutíkám před svými závazky. Utíkám k nim. Není nic negativního na útěku za záchranou života.“  Joey se uvědomí, co tím chtěl autor říci. „Jak jsem říkal při přednášce, spousta kritiků shledává ten moment příliš sentimentálním. Autor naplno zasahuje a dodává do amorálního příběhu morálku. Rozpačitá zrada vší té temné komedie, která se odehrávala předtím. Ale já? Mně se to vždy celkem líbilo. Má to takovou milou, optimistickou příchuť. Chápeš, co chci říct?“ Joey rozumí a zvedá se ze židle. Hestona se ale cítí trochu dotčený, protože ještě neskončil. Joey ale musí rychle  někde být a tak nevrhne, že to dokončí v příštím semestru. „Ty si upřímně myslíš, že tě někdy nechám znovu chodit na nějakou z mých přednášek?“ Ale Joey mu s potěšením řekne, že se nehodlá zapsat na jeho přednášku, potřebovala by ale konzultanta. „A byla bys ráda, kdybych to byl já?“ „Ano, byla. Protože je mým nejtoužebnějším přáním nadále vás mučit až do toho dne, kdy konečně tuhle instituci opustím.“ Podá mu knihu, ale než si jí může Hetson vzít, zase ruku stáhne. „Ale pokud se stane, že váš po zbytek života už nikdy nespatřím, bude to taky fajn. Čau-čau.“ Podá mu knihu a odejde.
Před kancelářskou budovou Paceyho. Pacey tam sedí se Sadií, mluví spolu a pijí kávu. Sadia se pokouší skleslého Paceyho povzbudit, ale marně. „Sadio, právě jsem zklamal nejlepšího kamaráda. Celej den je mi špatně od žaludku. A Rich měl pravdu, zbytek mých klientů věděl, do čeho jde. Ale Dawson mi svěřil celoživotní úspory a já o ně všechny přišel. Jak jsem to moh dopustit?“ Přejde řeč na Sadiu a jejího kluka, vlastně už prý snoubence. „Snoubenec? Vážně? A je to čím dál tím horší a horší.“ „Ne, to…je to takovej ten vztah na dálku, víš, a je to tak trochu nudný a…chápeš?“ „Jasně. Pokud je to nudný, tak je všechno v pohodě. No, bylo to fajn, dokud to trvalo, řek bych.“ Sadia ho políbí na tvář a řekne mu ať kdykoliv zavolá, když si bude chtít s někým pokecat, potom odejde a Pacey tam sedí a přemýšlí. Linka pomoci. Jen vyřizuje telefonát, zatímco Jack sedí na jedné z pohovek a kouká do zdi. Jen na něj starostlivě pohlédne, zavěsí a jde k Jackovi. „Buď jsi prolít u zkoušky, nebo to včera večer nešlo tak dobře, jak jsi očekával.“ Jack přemýšlí nad tím co mu David řekl a zeptá se na to i Jen jestli si myslí, že s Davidem chodil jen proto aby si něco dokázal. „Já nevím. Máš pocit, že si to musíš dokazovat?“ „Jo. Kdo chce bejt pětatřicetiletej chlápek, co bydlí sám, pořád chodí do barů a hledá toho pravýho?“ „Ale no tak. Je ti dvacet. Dokonce nejsi ani dost starej, abys do těch barů legálně chodil, nemluvě o tom, aby ses strachoval o svý smutný, osamělý já.………Hele, jde mi o to, že si nemyslím, že všichni potkají lásku svýho života jako teenageři. Nebo v pětadvaceti. Nebo dokonce i v pětatřiceti. Ale to neznamená, že přestaneš hledat a doufat. Protože toho člověka potkáš, a až ho potkáš, řekla bych, že to budeš vědět.“ Jack přejde v řeči na CJ a Jen. „Ty skončíš se CJem. Víš, David říkával, že ví, že vám to vydrží, protože jsi mu dala naději.Chci říct, mně si dala naději. Je to tak, ne? Našla sis někoho, kdo tě činí šťastnou. Někoho, kdo není gay.“ Jo, no, trošku je gay, i kdyby jen v sedmým slova smyslu. Činí mě šťastnou. I když je mi na draka. Víš, rozdělila bych o něj s tebou, kdybych mohla.“ „Díky, ale to není nutný.“
Paceyho kancelář. Pacey právě dokončil jeden z mnoha telefonátů a volá na sekretářku, kdo ještě zbývá. Sekretářka mu řekne, že Dawson Leery a jestli mu má zavola, ale Pacey vstane a jde najít Riche, který se chystá k odchodu. Pacey se snaží Riche požádat o pomoc, jestli by mu půjčit trochu peněz. „Děláš si srandu, že jo?“ „Ne. Kéž bych si dělal, ale... nemáš ponětí, jak je pro ně těžký tě o to žádat, Richi, ale před pár týdny za mnou přišel kamarád a chtěl velmi rychle zdvojnásobit peníze. Tak jsem je všechny vložil do Stepatechu.“ Rich mu na to jen řekne, že to byl stupidní tah. „Ale chtěl si vybrat zisk a já mu řek, aby to nedělal, řek jsem mu, aby mi věřil a chvíli počkal, a ten kluk je můj nejstarší a nejbližší kamarád z dětství. Nemůžu ho takhle zklamat, Richi. Rich mu to ale moc neusnadňuje. „Ne, myslím to vážně. Chci mu jen vrátit původní investici. A pak ti to vrátím, jakkoli budeš chtít.“ „A co ty? Co se stalo s tvýma prachama?“ „Nic mi nezbylo. Všechno, co jsem měl, bylo v Stepatechu. Mám teď, já nevím, asi tak tři sta babek.“ „Víš, to je zábavný. Jsi tak dobrej ve svý práci, jsi tak sebejistej, někdy zapomínám, jak mladej a hloupej jsi.“ Pacey je už trochu zoufalej, potřebuje pomoct a ne kázání. „Myslím, že potřebuješ kázání. A řeknu ti, cos měl hned říct svýmu kamarádíčkovi. Ne.“ „To je celý? To je všechno, co mi řekneš? Přijdu za tebou, ztrapním se a ty prostě řekneš ne?“ Rich mu to ještě zopakuje, že ne. Pacey se směje a řekne, že je tak dobrej, že i zapomíná na to jakej je on vůl. Rich ho trochu upozorní až si dává pozor na pusu, že mluví se šéfem….. „Pomoct ti?! Dal jsem ti práci, Wittere! Dal jsem ti šanci uniknout z podřadný existence a po celou dobu jsi mi byl zatracenou osinou v zadku. Tak mi pověz, proč bych ti měl pomoct? Vezmi si tohle pero. Vezmi se ho, Wittere, a zapiš si dnešní datum. Protože od tohohle dne nebudeš nic. Jsi nula a ztroskotanec a zasloužíš si všechno, co…! Pacey mu dá pěstí a začnou se prát. „ Skončilo to, Pacey. Neboj se... máš padáka. To jsi stejně celou dobu chtěl. Ztroskotanče.“                                                                                                            Pokoj Joey. Audrey sedí na kraji postele a čte si Evropou za pět dolarů denně, když vtom tam přijde Joey. Joey jí připomene, že na studijním zavírají za deset minut a tohle že není seznam přednášek. „Já vím. Ale všechny přednášky v letní škole vypadají tak nudně, Joey! Kdo to říkal, že si nikdy nezapíše přednášku, na který se musí číst Beowulf?… Já hloupá. Myslela jsem, že to byl Woody Allen.“ „Audrey, jestli se neplánuješ zapsat do prváku na vejšce v Santa Monice, měla by sis radši pospíšit.“ Audrey neochotně zvedá a přitom jí Joey prozradí že se musí připravit na výlet. „Cože?! Kdy ses rozhodla jet?“ Joey s úsměvem řekne, že teď. „Joey Potterová, jsi plná překvapeních. Ciao, bella!“ Audrey odejde a Joey si chce zatelefonovat, když vtom si všimne na telefonu obálky. Vyndá z ní lístek a čte.                                                                                                                                (Eddieho hlas) „Milá Joey, jak víš, nejsem dobrý v dávání sbohem, ale myslím, že to je ono. Tentokrát skutečný. Protože i když jsem si myslel, že chci, abychom mi dva byli spolu, hádám, že víc chci být jedním z těch lidí, kteří prožívají každý okamžik bez nerozhodnosti a bez výčitek. Někdo, kdo si dovolí vyrušit vesmír bez myšlenky na následky. A ty jedním z těch lidí nejsi, alespoň ještě ne. Možná mi jednoho dne ukážeš, že se mýlím. Doufám, že ano. Ale kdo ví? Možná se lidé nemohou změnit. Možná jsme odsouzeni zas a znova opakovat stejné chyby, ať už se snažíme jakkoli usilovně. Vždy doufám v happy end. Jak moc je to šílený? Dej na sebe pozor.“ Pacey,  jde k Dawsonově domu. Vzhlédne na nebe a sbírá odvahu říci Dawsonovi, že přišel o všechny jeho peníze.

 


back


© 2000 - 2004 Jerrzy

_