. . . . .
Dawsons creek CZ

  :: Home
  :: Info
  :: Herci
  :: Postavy
  :: Epizody
  :: Scénáře
  :: Galerie
  :: Media
  :: Různé

 

 

:: #616 - "To bylo tehdy" (That Was Then) ::

Napsal: 
Režie: 
Premiéra: 
Premiéra v ČR: ???
Repríza v ČR: ???
Anglický scénář: zde
Hudba z epizody: zde

 

JOEY: (odkašle si) Špatný načasování? Jdeš pryč? PACEY: Ehm, ne. Je to... kosmický načasování. Šel jsem za tebou. JOEY: Fakt? PACEY: Jo. Jo. Já, ehm, jsem doufal, že můžem trapně postávat ve dveřích, což se, ehm, bezvadně daří. JOEY: Není to trapný, Pacey. JOEY:(povzdechne si) Co kdybych šla dál? PACEY: Bezva nápad. Pojď dál. Ehm... můžu ti něco nabídnout? Chceš něco k pití? JOEY: Ehm, ne, v pohodě. PACEY: Máš, ehm, máš hlad? JOEY: Víš co by bylo hezký? PACEY: Pizza? Sranda. Sám jsem vlastně pomyslel na pizzu. JOEY: Bylo by hezký, kdybysme mohli přestat s těma zdvořilostma. PACEY: Á. Víš, vlastně jsem rád, žes to řekla, protože jsem tě plánoval týdny citově vydírat. Jen jsem si chtěl bejt jistej, že jsi pro. JOEY: Pacey. PACEY: Dobře, končím. (zasměje se) JOEY: Lituješ toho? PACEY: Který části? JOEY: Lituješ, že jsi mi řek, co jsi řek? PACEY: Řek bych, že to ve skutečnosti záleží na tom, jestli ty lituješ, že jsi to slyšela. JOEY: Člověk těžko může litovat, že slyší něco, co už měl hluboko v mysli. Ale... myslím, že lituju reality jako... celkovýho konceptu. PACEY: Vážně? JOEY: Vzpomínáš si na čtení gamebooků v dětství? PACEY: No... (zasměje se)... oba víme, že do devátý třídy jsem byl pěkně typickej negramot. JOEY: Jasně. Fajn. No... já jo, ale... podváděla jsem. Kdykoli se kapitola nevyvíjela tak, jak jsem chtěla, ani jsem jí nedokončila. Prostě jsem se vracela na začátek, dokud... jsem nedospěla k happy endu. PACEY: Jo. To dělá každej. JOEY: Jo, ale není tu úplně realistickej způsob žití. PACEY: Ale--počkej, co tě vede k tomu, že jeden nesprávnej krok zničí celej náš příběh? JOEY: Minulost. PACEY: Ano. To bylo tehdy. Joey.... vážně, teď jsme starší. Když se mi nebude líbit tvá volba, neuteču ze dveří. JOEY: Fajn. No, takže... čeho se bojíš? PACEY: Že tahle--tahle celá... možnost je ve skutečnosti jen nehezkej trik. JOEY: Tahle kapitola se mi nelíbí. Je příliš negativní. PACEY: No... asi se jen pokouším nadhodit nejhorší možný scénáře, protože se chci ujistit, že jsme dospěli natolik, abysme spolu mohli být bez neustálýho opakování minulosti. Protože... já bych opravdu rád nahlíd do naší budoucnosti. (Joey se posadí na gauč a Pacey do křesla naproti ní.) JOEY: Chceš čistý stůl. PACEY: No... ano a ne. Jen nechci, abysme se vraceli k tomu, co jsem udělal v minulosti. JOEY: No... shodnem se, že ty a já.... jsme řekli-- a udělali věci, kterých... litujeme, ale... změnili jsme se, ne? PACEY: Jo. Jo. PACEY: Takže já... budu o pár věcech přemýšlet. A... ty taky budeš přemýšlet. A měla bys teď nejspíš jít, než ztratím schopnost zřetelně přemýšlet. JOEY: No... fajn. Ale... Pacey, já ti nevím. Chci říct, nemyslíš si, že... je tohle trochu příliš delikátní, aby se to podniklo bez plánu? PACEY: Plán. No... ehm, víš, já... (zasměje se) oceňuju skutečnost, že jsi otrokem strukturality, ale nejsem si jistej, jak naplánovat život měnící rozhodnutí. JOEY: C-co jsem myslela.. (Pacey se zasměje) JOEY: Je, že... víš... mohla bych ti zavolat, nebo ty bys moh zavolat mně a vidělo by se- PACEY: Jasně. Jako bych někdy potřeboval výmluvu. (Jsou velmi blízko u sebe. Pacey se pomalu nakloní k polibku, ale ještě než se jejich rty setkají, Joey uhne hlavou.) JOEY: Měla bych jít. PACEY: (odkašle si) Jasně. JOEY: A co s tou pizzou? PACEY: No, to by byl úplně jinej příběh. Worthington. Joey a profesor Hetson jdou společně do třídy a Hetson se jí pokouší přesvědčit, aby mu pomohla a věnovala se jedno odpoledne Harley, protože on potřebuje jít na rande a nechce nechat Harley doma samotnou. Joey se nechá ukecat a slíbí, že bude v půl čtvrté u nich doma. Capesideská střední. Dawson stojí před vchodem a vzpomíná, když vtom k němu zezadu přijde pan Gold - učitel filmové třídy z 1.série. Seznámí se s Georgem, který mu připomene jeho samotného v tom věku. George ho požádá, jestli by se mohl podívat na jeho film, Dawson samozřejmě souhlasí. Dá mu nějaké rady, mluví o tom, že je třeba stále doufat. Paceyho práce. Pacey končí telefonát s klientem. Hned mu zazvoní interkom, sekretářku mu přepojí telefon "Haló? Pacey Witter. Co pro vás můžu-- čau, jak je? Dobře, ehm, v jaký jste nemocnici? Aha. Brzy jsem tam. Dobře. Čau."
Capesideská nemocnice. Pacey tam spatří Douga, který si zrovna mne oči, a vyrazí k němu. Pacey začne zmatkovat, proč neopatřili otci soukromý pokoj, ale Doug vypadá, že už toho má dost a nechce se hádat. Řekne prostě, že na to nebyl čas. Pacey se tedy zeptá co je s jejich otcem. "Byl to infarkt?" "Ne, ne tak úplně. Říká se tomu akutní arytmie. Ty medicínský věci mi moc neříkaj.." "A koho tady teda můžu sehnat, kdo sakra ví, o čem mluví?" "Víš co, Pacey? Rád bych se posadil a do všeho tě zasvětil. Vlastně jsem přesně to měl v úmyslu, ale ty tu nebudeš vybuchovat a obviňovat mě, že nevím o čem mluví, jelikož jsem tu byl celej den." "Hele, Dougu, byl bych tu dřív, kdybys mi zavolal dřív." " Promiň, ale jaksi na to nebyl čas. Pokoušel jsem se uchránit od nervovýho zhroucení naší matku a sestry, zatímco se dívaly, jak s naším otcem uhání sanitka. Takže se omlouvám, jestli s tím mám wallstreetskej poskok problém, ale někteří z nás se soustředili na důležitější věci, jako na skutečnost, aby táta přežil." (Rozzlobený Doug se otočí a odejde.)
Třída pana Golda. Dawson a žáci právě dokončili sledování Toddova a Dawsonova filmu. Dawson zastaví film a ozve se tlumený potlesk. "Takže... nějaké otázky?" "Todd Carr je člověk, co ve skutečnosti režíroval ten film, že?" "Jo. Jo. Režíroval všechno. Až na-- až vlastně na závěr, který je dost drasticky jiný..." "Todd Carr je režisér známý odvážně odhalenými klipy a příležitostným krvákem, ale vy jste spíše sentimentální realista, že?" (Dawson pohlédne na pana Golda, který se usmívá.) "To se povídá na ulici?" "Využil jsem příležitost ukázat žákům kopie tvých ranných prací. Víš, pro takové menší srovnání a kontrast." "Mm-hm." "Takže když stojíte tváří v tvář jinému stylu, záplatování díla někoho jiného, není těžké do toho nedat moc ze sebe?" "Naštěstí jsem poznal Todda tak dobře, pracovali jsme spolu tak dlouho, že jsme jaksi začali sdílet společnou vizi." "Myslíte, že to byla dobrá věc vzhledem k tomu, že ten film šel rovnou na kabel? A vy jste nechodil do filmové školy, že?" "Ne, nechodil. Woody Allen odešel z newyorské univerzity. Takže, vše záleží na tom, jak se chcete učit." Zazvoní zvonek. Žáci odcházejí ze třídy a George se zastaví a čeká u Dawsona, dokud všichni neodejdou. George požádá Dawsona, jestli by se podíval na jeho film. Dawson slíbí, že se podívá, ale že ještě něco musí zařídit. Pokoj Harley. Harley sedí na posteli, něco si píše a poslouchá u toho rádio, které běží poněkud nahlas, když vtom Joey otevře dveře a vejde dovnitř. Joey vypne rádio.Harley musí napsat esej než přijde její otec. Joey se zeptá kolik už toho má, Harley si ale ukáže na hlavu a řekne, že všechno je tam. "Jasně. Harley, musíš se mnou spolupracovat. Ničeho se nedobereš, když budeš tátu pořád rozčilovat. Harley ale nechápe proč se tak stará... "No... když nad tebou ztrácí kontrolu, cítí nutkání mít moc nad všema ostatníma. Takže... jsi chytrá holkaa. Za půl hodiny chci vidět úvod." "Jak víš, že jsem chytrá?" "Protože už jsi unavená životem. Což se jen zhorší, když strávíš mládí zavřená v tomhle pokoji. Tak do toho." Joey odejde a zavře za sebou dveře. Harley zapne rádio a o chvíli později se otevře skříň a vypadne z ní nějaký kluk. Je to Patrik, Harley kluk, který to samým vzrušením už nemohl vydržet, být ve skříni plných holčičích věcí. Patrick skočí na postel a začne Harley líbat, když v tom vejde dovnitř Joey, přistoupí k rádiu a vypne ho otočí se k Harley a spatří Patricka. Harley představí Patrika jako svého studijního partnera. Joey na ně jen nevěřícně zírá. Nemocniční čekárna. Pacey je u automatu, zatímco Doug spočívá v jednom z křesel u televize. Pacey přijde k Dougovi se dvěma pohárky kafe. Jedno podá Dougovi. Doug mu řekne, že tátu už přestěhovali na soukromý pokoj. " Dougu, omlouvám se. Celou cestu sem jsem byl mimo, přemýšlel jsem o možnostech a... oceňuju, že jsi tu byl celej den. Mrzí mě to, chlape. Jenom jsem měl nervy k prasknutí." "Měl by sis vyzkoušet snídat s tátou a vidět, jak se chytne za hruď a zkolabuje. Chci říct, viděl jsi ho jeden jednotlivej den svýho života zranitelnýho?" "Ne. Ne. Ani trochu. Což je asi na týhle záležitosti tak děsivý. Chci říct... tak dlouhou dobu jsem na střední tomu staříkovi brnkal na nervy, zapomněl jsem, že pod tím zbyly skutečný city." Jídelna u Hetsona. Harley a Patrick sedí u stolu a Joey jim každému podá jejich tašku, pak si vezme knížku a posadí se naproti nim. Řekne Patrikovi, že když už je tu pomůže Harley dohnat americkou literaturu. Harley se jen dívá, jak se Patrick pokouší s Joey flirtovat, a jen na něj nevěřícně hledí, ale on si toho nevšimne. Čekárna. Pacey je u telefonního automatu, zastrčí do něj kartu a namačká číslo. Po pár zazvoněních se zapne Joeyin záznamník. "Ahoj, tady Joey. Mrzí mě, že jste mě nezastihli. Prosím, zanechte vzkaz." Pacey se chystá promluvit, když v tom k němu přijde Doug a řekne mu že otec je už vzhůru a může za ním. Pacey zavěsí, aniž by zanechal vzkaz.
Nemocniční pokoj pana Wittera. Pan Witter leží v posteli a mluví s doktorem, který stojí vedle něj a prohlíží si výsledky testů. Pan Witter představí doktorovi Pacey. Doktor mu poví, že už o něm hodně slyšel, ale že by zde měl být jen jeden, aby se otec zbytečně neunavil. Pan Witter požádá Douga, jestli by mohl tedy počkat venku, což Douga docela mrzí. Pan Witter poděkuje Paceymu, že přijel, moc si toho váží. Třída pana Golda. Dawson a George sedí před počítačem a dokoukávají Georgův film. George film zastaví a otočí se k Dawsonovi, který v tichostí zírá na obrazovku a neví, co říct. George si to vysvětlí, tak že nemůže najít ty nejvhodnější slova, aby film pochválil. Dawson mu poví, že je mu hodně podobný, když byl v jeho letech. "Jo. To pan Gold také říkal." "Vážně? No... tenhle pocit si zapamatuj. Georgi, zapamatuj si, jaké to bylo točit film o něčem, co máš rád. Mít jistotu, že je to jen na tobě, že kontroluješ vlastní vizi. Chci říct, že to je... (povzdechne si) Chybí mi to." "Jo. Tak nějak v sobě máte příchuť vyhaslého talentu. Je to děsivé." "Jo, jsem ukázkový příklad. Odejdi, než to ode mě chytneš." (George si vezme tašku a otočí se k odchodu, ale zarazí se.) "Řekl bych, že byl dobrý... Blázinec v zátoce. Sirupově sladký se slabou hudbou a tak všechno, ale srdce už moc lidí nemá. To nemůžete ztratit, ne?" "Doufám, že ne. Fajn. Zůstaň na škole, udržuj si čistý nos a nesportuj."
Nemocniční pokoj. Pacey stále sedí u postele svého otce a povídají si. Povídají si o všem možném. Paceyho trošku děsí, že je jeho otec v nemocnici, ale pan Witter si s toho nic nedělá. Začnou se bavit i o Dougovi, pan Witter si zmíní, že by si přál aby byl jako on, trochu zašel mezi lidi nebo se někde pobavil. Řekne mu taky pár hezkých věcí... "Ha ha. Ty bys pro mě opravdu udělal cokoli, co? I po tom všem, jsi pořád... stal se z tebe jeden z těch dobrejch, Pacey. Vždycky jsem věděl, že budeš. Měl jsem ti to říkat častějc." "No, možná jsem to jen nechtěl slyšet." Obývací pokoj u Hetsona. Joey, Harley a Patrick se tam učí. Harley něco píše na laptopu, zatímco si Joey naproti čte knížku a Patrick, sedící vedle Harley, si jí prohlíží. Harley vzhlédne a je tím očividně naštvaná. Všimne si, co Joey čte a začne povídat o všem co zná, tak trochu se snaží Joey ohromit, ale moc se mu to nevede. To už Harley nevydrží a požádá Patrika aby odešel, ale ten nechápe proč. "Dobrá, fajn. Požádala jsem tě, abys přišel za mnou, ne slintat na mou pečovatelku. Máš tušení, jak je to hnusný?" Patrik řekne Harley pár věcí, které by asi slyšet nechtěla a tak naštvaná Harley odejde a v dálce zaslechneme zvuk prásknutých dveří. Před nemocnicí. Pacey vyjde ven a najde Douga. Řekne mu, že už může jít za tátou a že by si měl pospíšit, protože návštěvní hodiny za chvilku končí. Doug se jen zeptá, jestli se po něm ptal... Začnou se spolu hádat "Zbožňuju množství znalostí, který jsi o tátovi získal za tu hodinu, co jsi tady. Rozhazuješ rozumy, jako by to byl tvůj styl." "Zadrž. O čem to se mnou vlastně chceš mluvit? Protože dle mýho pohledu jsme dva bratři, co se pokoušejí postarat o rodinu." Doug si to ale nemyslí. "Ne, Pacey. Já jsem ten, co se stará o rodinu. Já jsem ten, co se o rodinu staral roky." Paceymu to přijde nefér, protože to byla jeho volba. "Jo, já dělám volby. Já vím, že to je cizí představa pro někoho, jako jsi ty." "Jak jsme se k tomuhle dostali? Pronik jsem na tvý území či co? Jsi jedinej člen rodinu, kterej může bejt starostlivej a soucitnej? Co očekáváš, že udělám, Dougu? Že si jen na druhý straně drátu zabafnu z cigára a vypíšu šek na jeho pohřeb? Já jsem člen týhle rodiny." "Jo, jak na objednávku. Tak je to s tebou v poslední době, ne? Zjevíš se tu se svýma drahýma dárkama. Ohromíš zraky celý Witterovic rodiny. A pak zmizíš. A všichni zapomenou." "Na co zapomenou? Že jsem černá ovce? Já nikdy nemůžu dospět? A nemůžu nic chtít?" "Ach ne, všichni něco chceme, Pacey. Věř mi, všichni něco chceme. Nikdo by ti to nepopřel." "Tak co? Není mi dáno to získat. Takže nakonec tady najde o našeho otce. Což je poněkud patetický, Dougu, vzhledem ke stavu, v jakým právě teď je. Jde o tom, že chceš každej den vidět mou tvář a vědět, že jsi pořád hodnej synek, že jsi vyvolenej. No, to je dost smutný. Dougie, chybí mi každodenní bitky stejně jako tobě, ale někdy jsem musel odejít." "Pacey, nedělej z toho oslavu svýho ústupu z Capeside." "Nedělám. Bože, poslouchej se. Přijel jsem za tebou, za ním. A víš co? On to ví a oceňuje to. Možná, že je i šťastnej, že ví, že syn, kterýho ignoroval po lepší část jeho života, mu to nebude mít do dne, kdy zemře, za zlý. Zvláštním způsobem by to mohla bejt i dobrá věc." "Jo, víš co? Je to dobrá věc, Pacey. (povzdechne si) Ha ha! Je to celý tvoje, bráško. Víš co? Je to celý tvoje. Užij si to, dokud to trvá."
Před pokojem Harley. Joey a Patrick přijdou ke dveřím. Joey na ně zaklepe. Z pokoje se ozývá hlasitá hudba. Snaží se Harley uchlácholit, pohlédne na Patricka, který tam jen tak stojí, a probodne ho pohledem, pak teprve promluví "Jo, no tak, Harley. Tohle nejspíš není naposled, co jsem tě naštval. A myslím to nejlepším možným způsobem." Joey nevěřícně kouká a pochybuje o tom, že měl v životě nějakou holku. Patrik se hájí tím, že se jí líbí, když se hádaj. Joey Patrika opět probodne pohledem, Patrik jí nakonec začne přesvědčovat, že se k sobě s Harley nehoděj. Nahodí, že k sobě možná potřebuje nějakou starší a vyrovnanější ženu. "Ty a já? To se nestane. A, hele, Harley je bezva drzá holka, která, pokud je chytrá, už s tebou nikdy nepromluví." "Zabilas mě, Joey." (Pokusí se zahrát ublíženého, ale nefunguje to.) "To jediný, co ti chci udělat, je ti poskytnout pár rad. Hned teď odejdi. O mně se už nikdy nezmiňuj. Jdi domů, zabrnkej si na kytaru, nebo co to děláš, a pak přijď s nějakým fantastickým gestem, kterým získáš to holku zpátky. A nikdy si nemysli, že přijde den, kdy s takovýma věcma budeš moct přestat, protože to je to nejhorší, co můžu kluk udělat - vzdát boj. A Patricku... Patricku! (Vidí, že se jí dívá na prsa.) Patricku... buď realista. Kdybych nebyla taková milá holka, vysmála bych se ti do tváře a nazvala tě zelenáčem v tu chvíli, kdy jsem tě potkala." Patrik jí ohromý otázkou, proč to teda neudělala. "Protože jsi mi připomněl někoho, koho znám. Teď odtud vypadni, než si vzpomenu na všechno, co mně na něm štvalo, když byl v tvým věku." "Už spolu nikdy nemusíme promluvit..." "Já vím. Uvnitř pláču. Sbohem, zelenáči." (Patrick odejde a Joey znovu zaklepe na dveře.) "Harley. No tak, jsem tu jen já. Prosím."
Nemocniční pokoj. Pan Witter se dívá na televizi, zatímco Doug sedí na židli a čte si noviny. Pacey se zaklepáním vstoupí do pokoje a pan Witter televizi vypne. Je očividně rád, že Paceyho vidí. Pacey se přišel jen rozloučit, když odchází, stihne mu pan Witter ještě poděkovat za tenhle soukromej pokoj. "Ne, to jsem nebyl já. Postaral se o to Doug. Rád jsem tě viděl, tati. Uzdrav se."
Pokoj Harley. Harley sedí na posteli a rádio jí řve, když vtom vejde do pokoje Joey. Joey řekne Harley že by po jejím klukovi nevyjela a že ani on nevyjel po ní, jen si zkoušel svojí hranici. "Chápu to, Joey. Já vím, že půlku času mě Patrick jenom testuje. Nechápu ale, proč by testoval něco, co už je takhle na tenkým ledě. Chci říct, že mi začal lézt na mozek ještě předtím, než jsme přišli na to, jestli jsme nebo nejsme spolu. Měla jsi to na střední takhle těžký?" "Jistě. Ale s odstupem času se to už takový nezdá. Víš, teď se všechny problémy, co jsme měli s Paceym, zdají malicherný a všechny překážky, kterýma jsme prošli s Dawsonem, se zdají být zbytečný." "Hele, holka, kolik kluků jsi to měla?" "Ha ha, nebylo to tak šťavnatý, jak to zní." "No... dobře, tak jak přeskočím prostřední část? Jakože kdybys sis tenkrát mohla něco říct, co by to bylo?" "Poslední dobou přemýšlím, proč to bylo jiný. Víš, proč se můžu bavit s Eddiem, aniž bych se bála. Když je ti šestnáct, tolik tvých voleb je motivováno strachem. Víš, jakože jeden špatný pohyb a skončí svět. A možná to je ono. Možná jde jen o to... já nevím, nadechnout se a... zapomenout na chyby včerejška. Víš, zítra vejdeš do školy a budeš chtít Patricka praštit, ale může říct něco, co změní tvůj názor. Poslechni si to, Harley. Takže... neboj se jít kupředu." "Pokud je to celý o Eddiem, proč s ním nejala na druhou stranu země?" "Nejde o něj. Jde o... jde o mě a... na co jsem připravená." "Na co jsi připravená?" "Do toho ti nic není, mladá dámo. Tvůj otec se brzy vrátí domů a neřekla bych, že během toho divadelního představení tam dole jsem viděla moc psaní eseje." "Dobře, dobře. Bože, kdy vůbec bude tahle válečná sekera zakopaná? Stáváš se velmi nepříjemnou." "Nikdy. Brousím si svý holčičí dovednosti. Šup-šup!"
Před Dawsonovým domem. Pacey zastaví před domem, vystoupí z auta a vyrazí k verandě. Zaklepe na dveře, když v tom se objeví Dawson přicházející k domu a nesoucí dříví. DAWSON: Pacey? PACEY: Dawsone. Čau, co tu děláš, chlape? DAWSON: Dlouhej příběh. V týhle chvíli nesu dříví. Co tu děláš ty? PACEY: Ehm... no, byl jsem ve městě, tak jsem se chtěl kouknout, jak se má tvá máma, jak jdou opravy. DAWSON: Páni, to je... díky. PACEY: Jo. DAWSON: Jsi v pořádku? PACEY: Jo, v pohodě, ale dneska jsem byl za tátou v nemocnici. DAWSON: Panebože. Je v pořádku? PACEY: Jo, bude v pořádku. Bylo to... něco se srdcem, ale ráno ho propustí, takže bude v pořádku. Ale, ehm, víš... ať si myslíš, že je tvůj táta jakkoli silnej, ehm, vyvede tě z míry, když ho tam vidíš ležet tak zranitelnýho. DAWSON: Jo. Může se ti převrátit celej svět. PACEY: Jo. Proto jsem nejspíš pomyslel na tebe. A... nejspíš mě to přitáhlo sem. To... já jen-- nebyl jsem na to připravenej, víš? Já- ha ha ha. Je to poprvý za dlouhou dobu, kdy -- kdy jsem se chtěl stočit do klubíčka, bejt malej a nechat někoho jinýho, aby se o to postaral. DAWSON: Vím, co myslíš. Nevím, kdy se to stalo. Kdy jsem se já stal tím, kdo se stará, aby v domě bylo dost teplo, a ty ses stal tím, kdo dohlíží na opravy. PACEY: Nevím, ale někdy mám pocit, že jsem hrál tu roli, oblíkal si oblek tak dlouho, že... jsem moh zapomenout, jak jsem se tam vůbec dostal. DAWSON: Jo. Vím, že se s tím potýkáš víc než já, ale jeden kluk mě dneska řek pane. (Oba se zasmějí.) DAWSON: Co je to? PACEY: Já vím. Je to divný. Pokaždý, když slyším "pane Wittere," ohlídnu se přes rameno. Kdo ti řek pane? DAWSON: Jeden kluk v mý-- skoro jsem řek jeden kluk v mý třídě. Dneska jsem byl na Capesideský střední. PACEY: Cože? V mysli? DAWSON: Ha ha ha, skoro. Ehm, ne. Promluvil jsem ve třídě pana Golda. PACEY: Neblázni. Ha ha ha. Vážně? Ha ha! Hádám, že tohle je to, čemu se říká završení kruhu, co? DAWSON: Jo. Jo, byl jsem tam. Měl jsem mluvit o tom, kde jsem teď a o kouzlu skutečnýho světa a tak všechno, ale... bylo to divný, Pacey. Dneska jsem shlédnul film toho kluka a moh jsem myslet jen na jedno. Já nic neumím. Nebo jsem možná uměl a jen jsem to někde cestou ztratil. PACEY: Jo, já vím, co myslíš. Fý. Ha ha ha. DAWSON: Být tam... být na střední, všichni ty duchové kolem... chci se vrátit. Chci znovu začít, udělat to správně. PACEY: Jo. Jo. Rád bych vrátit čas... ale chtěl bych to jinak, než to bylo.(povzdechne si) Jen chci přesně určit bod, kdy se to všechno pokazilo. DAWSON: Řek bych, že u mě to nejspíš byla puberta. PACEY: Tu bych taky přeskočil. Ale kdybys neměl všechny ty skvělý životní lásky, neměl bys nic, o čem točit filmy. DAWSON: Pravda. Až na to, že teď, kdy skutečně mám dostatečnej odstup a můžu skutečně něco říct o svých životních láskách, si nemůžu natáčení filmů dovolit. PACEY: Dovolit? O takové lidi se já starám, můj příteli. No tak. Jsem čaroděj vysokých financí. DAWSON: Jasně, jasně, jasně. A já jsem druh člověka, na kterých se přiživuješ. PACEY: Ha ha ha ha! DAWSON: Sentimentální ztroskotanec s deseticentovými sny. PACEY: Spíš desetisícovými, ale kdo to počítá, co? DAWSON: Promiňte, ale -- vyšiluji z vás, pane Wittere. PACEY: Dobrá, pane, můžeme si o tom promluvit jindy. DAWSON: Co takhle si někdy zajít na kafe? PACEY: Jo. Jo. To by se mi líbilo, kámo.
Pokoj Joey. Joey přijde do pokoje, odloží si kabát na postel, pak se na ní zhroutí a zahledí se do stropu. Po pár okamžicích se přetočí, vezme si telefon, namačká číslo a dostane se do Paceyho hlasové schránky. "Čau. To jsem já. Myslela jsem, že až zvednu telefon, budu mít odpověď, ale neměla jsem. A pak jsem si pomyslela, že přijdu s něčím během toho, jak budu mluvit, ale -- ha ha -- to taky ne. Ehm... Pacey... řekla bych, že ten problém je v tom, že se to pokoušíme rozřešit každej sám. Já--já myslím, že bychom to možná měli udělat spolu, víš? A... víš, jak se říká, co bys změnil, kdybys moh začít znovu? No... já bych toho nejspíš změnila spoustu... ale mám taky velký štěstí, že tu možnost mám. A... asi chci říct, že se na tebe nebudu dívat a myslet na všechno, co se stalo. Já... já se na tebe budu dívat a myslet na všechno, co by se mohlo stát. Zavolej mi. Čau."

 


back


© 2000 - 2004 Jerrzy

_