. . . . .
Dawsons creek CZ

  :: Home
  :: Info
  :: Herci
  :: Postavy
  :: Epizody
  :: Scénáře
  :: Galerie
  :: Media
  :: Různé

 

 

:: #515 - Interview s násilníkem (Downtown Crossing) ::

Napsal: 
Režie: 
Premiéra: 
Premiéra v ČR: ???
Repríza v ČR: ???
Anglický scénář: zde
Hudba z epizody: zde

Epizoda začíná v momentě, ve kterém ta minulá skončila. Joey si uplácá sněhovou kouli, kterou za halasného povzbuzování fiktivních sportovních fanoušků mrští proti dopravní značce. Trefí se, její ruce vyletí vzhůru, sportovní historie je její, davy jásají. Spokojeně pokračuje v cestě.

Joey jde po chodníku a prozpěvuje si „U tebe“. Projde kolem banky, pak se rozmyslí a do banky vejde. Zatímco bankomat pracuje na tom, aby jí vydal nějaké peníze, Joey vytáhne mobil a vytočí číslo: „Zdravím, profesore Wildere, dobře, Davide. To je divné. Takže, já už jsem to zvládla, takže… můžu se zastavit? Dobře, za chvilku se uvidíme. Nashle.“ Joey si vezme peníze a za pobrukování stejné písničky, jako před chvilkou, vyjde zpět na ulici. A tu se najednou z ničeho nic objeví muž a Joey dočista překvapí. Muž se hned omluví, nechtěl ji vystrašit, Joey ale přizná, že přesně to udělal. Muž se zeptá, kam jde a když chce vědět, kde přesně je její „domů“, Joey mu dá najevo, že to není jeho věc. Obejde jej a pokračuje v cestě. Muž ji ale následuje: „Hej, já tě neokradu, nic takového, jestli se toho bojíš.“ Joey ten fakt ocení, muž však pokračuje v mluvení: „A taky se ti nebudu vnucovat. Děkuji velice pěkně, nedívej se na mě s takovou úlevou. Dokážu si rande smluvit docela snadno.“ Joey jej chce netrpělivě přerušit, muž se však nedá. Určitě si o něm myslí ‚co je to za chlapa, proč mě otravuje?‘ Pravda je, že jsem přemýšlel, jestli by si neměla nějaké peníze, které bych si mohl půjčit.“ „Ne.“ Muž je překvapen její strohou odpovědí, copak o tom ani nezapřemýšlí? Joey: „Podívejte, já žádné peníze nemám, dobře? A vážně, děsíte mě a já bych se už ráda vrátila domů.“ Muž souhlasí, zeptá se ale, jestli ji má doprovodit a Joey samozřejmě odpoví, že ne. Muž: „Tomu rozumím, ale měla by si být opatrnější. Je už docela pozdě a mohl by se tu objevit chlápek, který by na tebe nemusel být tak hodný jako já.“ Joey pokračuje v cestě, když se muž objeví znova před ní: „Hm, víš co? Znova jsem si to promyslel a opravdu bych byl rád, kdyby si mi mohla nějaké peníze půjčit.“ Zvedne triko, pod kterým má v džínsech zastrčenou pistoli. „Co říkáš tomuhle?“ Joey na něj civí, v šoku.

Joey a muž, teď už mu říkejme ‚lupič‘, stojí na bostonské ulici, lupič s pistolí v ruce. Teď, když už se zbraň objevila na tmě boží, nenechá ji jen tak jít. Právě vyšla od automatu, kromě toho nevěří, že by taková bohatá studentka z Worthingtonu nic neměla. Podle Joey to ale neznamená, že něco má. Lupič ji uklidňuje, nemusí se bát. Joey: „To se vám to říká, vy držíte zbraň!“ Lupiči je to celkem jedno, tak ať se bojí, on stejně nemá chuť tu pistoli použít a strčí ji zpátky za kalhoty. Joey: „No fajn, tohle od člověka, který před chvilkou říkal, že mě nechce okrást.“ Joey se snaží navrhnout, aby si to její okrádání rozmyslel a také ho upozorní na tu zbraň v jeho kalhotách – mohla by se stát nehoda, což by nebylo dobré. Jenže lupiče přestala ta její hrdinskost bavit. Praští Joey o zeď a vážným hlasem prohlásí, že opravdu chce, co má u sebe. Joey mu podá dvacet dolarů, toto je celý jeho výdělek. Ty stovky si musela nechat v jiných kalhotách. Lupič ale bystře prohodí, že u sebe musí mít mobil. Joey to popírá, když jí však hrozí šacování, raději mu telefon podá. Lupič je nadšený, je to opravdu krásný kousek. Zatímco si jej prohlíží, Joey kousek ustoupí, uhodí jej, sebere ze země telefon a s křikem utíká pryč. Snaží se také vytočit nějaké číslo, je ale rychle chycena a sražena k zemi. Lupič se baví, to teda bylo. Jak mohla vědět, že ji nezabije? Joey: „Tohle opravdu chcete udělat? Zabijete mě?“ Lupič přizná, že neví, ještě se nerozhodl. Také ji podá ruku a pomůže jí vstát. Vezme si zpátky mobil a zeptá se na jméno. Joey se cuká, s výhledem na pistoli ale odpoví, že je Joey. Lupiči se to jméno líbí, vždy měl na holkách rád klukovská jména. Joey zjistí, že má její peníze, telefon, takže by se mohli rozejít. Lupič se ovšem znova ukáže v profesionálním světle a hádá, že u sebe má kreditku. Měla by mu ji dát, pokud se chce znova vyhnout jeho rukou v jejím oblečení. Joey mu podá peněženku, ve které lupič najde to, co chtěl. Jeho plán zní takhle – vrátí se do té banky, ve které před chvilkou byla a podívají se na její účet. Joey poznamená, že na něm má jen 27 dolarů, lupič jí ale odpoví, že to bude muset dokázat.

Joey a lupič dojdou k automatu, Joey zadá kód a na obrazovce se objeví číslice 47. Lupič tomu nemůže uvěřit, to nemůže být vše a nechá si zobrazit účet, kde si Joey šetří. A bingo – 507 dolarů! Hned však Joey uklidní, její papá ten účet hned v pondělí dorovná, tím si je jistý. Chápe, že je na něj naštvaná, ale on musí splatit nějaké účty a to je jaksi důležitější, než to, že si ona nebude moct koupit nový pár bot. Když se jej Joey zeptá, jestli vůbec přemýšlel o tom, sehnat si práci, lupič ji překvapí – on pracuje, dělá ve farmaceutické oblasti. Jenže Joey neošálí, je drogový dealer! Když se lupič podiví, že to Joey říká tak znechuceně, Joey odpoví, že netušila, že si jeho práce zaslouží úctu a respekt. Lupič: „Řekni, že jsem blázen, ale líbíš se mi, Joey. Tedy pokud pominu tvůj pokus o kung-fu, udělala si z tohoto setkání opravdu příjemnou událost. Většina lidí by se podělala, ale ty jsi dokonce neztratila svůj smysl pro humor. Možná, za jiných okolností by z nás byl dokonalý pár.“ „Vy to svoje zboží i berete, ne?“ zeptá se Joey. „Ale no tak, neříkej, že ti nepřipadám aspoň trochu přitažlivý!“ „Jistě, jste opravdu úlovek. Až na ten detail, že jste kriminální živel. Můžu už jit?“ Lupič ji ale stále nechce pustit, chce se totiž zeptat, jestli je ještě panna. „Můžete být ještě odpornější?“ zamumlá Joey, lupič se ale rozesměje, jen si z ní utahuje. Ve skutečnosti se chce zeptat – kdyby s někým chodila a byla by na něj naštvaná, co by musel udělat, aby se nad ním slitovala! Joey jednak nevěří, že by s ním mohl někdo chodit a je v šoku, když se dozví, že je ženatý, a také nevěří, že by na to vůbec chtěla odpovědět, ale dobře. Lupič přizná, že jeho žena je naštvaná hodně – vadí jí, že se pohybuje v podsvětí. Joey: „No, tak to se budete muset pořádně snažit, to kytky nespraví.“ Lupič uznale podotkne, že má na sobě moc hezký kabát a zeptá se, jestli mu ho může dát. Když Joey zaprotestuje, s poukazem na jistou pistoli ale lupič upozorní, že to nebyl dotaz! Joey nevěří, že jí chce vzít kabát, když venku mrzne, nakonec jej ale svlékne. Lupič si ho vezme a pronese, že toto je konec jejich seance: „A mimochodem, můžeš zajít na policii, bude to ale ztráta času. Takže, dávej na sebe pozor.“ Lupič jí kolem krku uváže šálu a odejde. Joey skryje svou tvář do dlaní a snaží se dát dohromady. Po chvilce vyjde z banky a vydá se domů. Po pár krocích za sebou uslyší zahvízdání a když se otočí, uvidí na silnici stát lupiče, který jí ještě na rozloučenou mává. V tom se z ulice vyřítí auto a v plné rychlosti lupiče srazí. Ten přeletí přes kapotu a těžce dopadne na vozovku, bez jakékoli známky pohybu. Auto se rychle otočí a ujíždí z místa. Joey stojí na chodníku a šokovaně vše pozoruje… 

… po pár vteřinách se vydá směrem k nehýbajícímu se lupiči a po letmém zaváhání si vezme zpět kabát, ve kterém jsou peníze, když však v jeho kapsách hledá svůj mobil, lupičova ruka vyletí vzhůru a zastaví ji. Nechce totiž, aby volala policii. Joey přizná, že ji zavolá, hlavně ale přivolá sanitku. Myslela si, že je mrtvý! Jak ale lupič, kterému z úst vytéká krev, poznamená, mrtvý není, takže představení skončilo. Začnou se prát o telefon, ten v zápalu boje odletí na chodník a když jej jde Joey zvednout, lupič znova vytáhne pistoli, buď toho nechá, nebo zemře. Joey ale nevěří, že to udělá, musí do nemocnice, no a až pak do vězení. Lupič odjistí zbraň a řekne, že pokud má slovo, nic takového se nestane. Joey: „Dobře, já teď půjdu, zvednu telefon a pokud bude fungovat, vytočím 911 a zavolám sanitku. Takže jestli mě chcete zastřelit, do toho.“ Lupič zmáčkne kohoutek a pistole naprázdno zacvaká. Joey je otřesená, nikdy nebyla nabitá? Lupič přizná, že se k tomu nikdy nedostal, ale i tak vypadá dobře ne? Joey vezme telefon a lupič se začne zvedat, aby jí dokázal, že mu nic není a ona mohla jít domů. Opravdu se zvedne, na nohách však vydrží zhruba pět vteřin, pak se znova sesune k zemi. Joey už nemusí vidět nic a na 911 zavolá. Lupič se zeptá, jestli jede i policie a dozví se, že ano. Lupič si myslí, že právě prožívají velmi poetickou chvíli: „Opravdu si myslíš, že to byla nehoda? To ani náhodou. Byla to odplata za to, co jsem ti právě provedl, karma se mi pomstila.“ Snaží se do úst dopravit cigaretu a když se mu to na několikátý pokus podaří, celé to ztroskotá na tom, že si nemá jak zapálit. Joey si k němu přisedne a zapálí mu. Sama nekouří – její máma měla rakovinu plic. Lupič se rozesměje, jeho otec na tom byl úplně stejně a kouří. Joey by ráda věděla, co prodává a dozví se, že extázi. Joey přizná, že drogy nejsou její scéna, lupič je však také nemá rád. Ony ale mají rády jeho. Joey by zajímalo ještě něco – dealerství musí přece vynášet. Tak proč po nocích přepadá vysokoškolačky? Jenže i v tomto oboru se najde období, kdy obchody nejdou tak dobře, no a toto je jedno z nich. Lupič přizná, že jeho žena není velkým fanouškem jeho kariéry, před měsícem jej konečně vyhodila z domu a od té doby se k ní snaží vrátit. Joey jí chce zavolat, lupič jí to však zakáže, nechce, aby o tom věděla. Joey by ráda věděla, jak se poznali. Lupič: „Na střední škole. Hned ve druháku. Líbil jsem se jí, já si jí vůbec nevšímal. A pak, jednoho dne, se na mě usmála, bez důvodu, jen tak, a já věděl, že jsem ztracený. Je zvláštní, jak se věci mění. Jeden den má člověk vše pod kontrolou a hned ten další je naprosto v něčí moci. Přesně tak je to i s tebou a mnou.“ Teď je to ale pro změnu lupič, kdo by se rád na něco zeptal. Proč je na něj tak hodná? I když je zraněný, většina lidí by ho tu nechala chcípnout. Joey se na chvilku odmlčí a pak přizná, že její otec také prodával drogy. Lupič se rozesměje, to je pravda. Tuhle ho potkal na setkání odborářů. Jak se mu daří? Jak ale Joey dál mluví, lupičova tvář zvážní. Joey: „Šel do vězení, ještě teď tam pořád je. Celý svůj život se snažím přijít na to, proč by tohle chtěl někdo dělat. Měl ženu, dvě dcery, které si myslely, že je hrdina.“ Z povzdálí začíná být slyšet zvuk sirény. Po chvilce ticha Joey dodá: „Asi proto jsem k vám tak hodná. Chci se dozvědět – proč.“ Ambulance a policejní auto dorazí na místo a zatímco zdravotníci se ženou k lupiči na vozovce, policista se postaví k Joey: „Jste v pořádku, slečno? Takže tento muž vás přepadl a pak jej srazilo auto? No, kdyby se tohle stávalo častěji, byl bych bez práce.“ Chce Joey svézt do nemocnice, někdo by se na ni měl podívat. Joey začne protestovat, je jí dobře, chce jen jít domů… Hned po posledním slově však omdlí do policistovy náruče…

Joey sedí na nemocniční posteli a rozhlíží se po okolí, když za ní přijde doktor. Je v pořádku, byla v šoku, ale to je vzhledem k situaci pochopitelné. Pokud už mluvila s policií, měla by se vrátit domů a prospat se. Joey poděkuje, pak se ale opatrně zeptá, jak se daří lupiči. Doktor odpoví, že se uvidí, je na chirurgii, spousta vnitřního krvácení. Joey se vydá nemocniční chodbou k východu a když projde několika dveřmi, všimne si malé holčičky, která stojí na jedné z chodeb úplně sama. Přijde za ní, zeptá se, kde má mámu a tátu. Holčička jí řekne, že má moc pěkné vlasy a Joey navrhne, aby je šli společně hledat. Holčička souhlasí, ale hned po chvilce začne výskat, protože svou mámu zahlédne. Ta právě stojí u sesterny a popisuje dcerku, která se jí ztratila. V tom ji zaslechne a běží jí naproti. Poděkuje Joey za pomoc a pak se zeptá, jestli by ji mohla poprosit o obrovskou laskavost. Chtěla by se jít podívat za svým manželem – mohla by ji na minutku pohlídat? Joey ráda souhlasí a posadí se s holčičkou do křesel. Holčička přizná, že už měla dávno spát, ale tatínek je nemocný, tak jsou tady. Občas ji bere do kina a teď se necítí dobře – srazilo jej auto. Žena se mezitím vrátí, s obrovskými díky Joey přinesla i kelímek s kávou. Zeptá se Joey, jak se jmenuje a představí sebe s dcerou – ona je Grace a ta malá potvůrka je Sammy. Joey: „Klukovské jméno pro holku. To se mi líbí.“ Grace: „Mluvíte úplně stejně jako její otec.“ Když se Joey zeptá, jestli je v pořádku, dozví, že to není jisté. Je na chirurgii, srazilo jej auto nebo tak něco, nechtějí jí říct všechny detaily a Joey najednou dojde, že Gracein manžel je muž, který ji přepadl. Grace se Joey zeptá, proč je ona v nemocnici a Joey přizná, že byla přepadena. Je ještě trochu mimo, bylo to příšerné, ale přežila to, to je nejdůležitější. Joey chce, aby jí řekla něco o svém manželovi. Grace: „No, je to ubožák. Ale vždycky takový nebyl. Vzali jsme se moc mladí, ještě jsme pořádně nevěděli, kdo vlastně jsme. Dlouhý příběh. Vy jste na škole? Držte se toho. Já ze školy odešla, abych s ním odešla do města. On měl být Kurt Cobain a já jeho Courtney. Moc se to nepovedlo. Ta horší část příběhu je o tom, že tady to mládě jej k smrti miluje. Holčičky a jejich tátové, ničí mi to srdce. Před měsícem jsem jej vyhodila z domu, konečně máme doma trochu klidu a ona se uprostřed každé noci budí a volá jej. Jak se můžu podívat do těch velkých modrých očí a říct jí, že je jí líp bez něj?“ Joey se zeptá, jestli je nějaká šance, že by to urovnali a Grace odpoví, že jen pokud se nějaký terapeut specializuje na lháře, zloděje a pitomce. Grace se zeptá, jestli ten muž, co ji přepadl, utekl. Joey přizná, že ne – mířil na ni zbraní, vybral jí konto, ukradl jí kabát a pak se rozloučil. A když přecházel ulici, srazilo jej auto. Grace ji chvilku pozoruje a pak, když se jí slzy natlačí do očí, pochopí, že mluví o jejím manželovi. Hned se jí začne omlouvat, Joey ji ale zastavuje. Jestli ji to uklidní, přes to všechno na ni byl milý. Grace je nadšená – přepadl ji, zničil život své ženě i dceři, ale u toho všeho byl milý, no bezva. Sesbírá si věci a chce odejít. Joey je překvapená, ona nezůstane? Grace: „Ne! A proč bych měla? Abych věděla, jak na tom je? Už je mi to jedno. Ať už žít bude nebo ne, co na tom teď záleží?“ Joey se podívá na Sammy a Grace pokračuje: „Věřte mi, bez něj jí opravdu bude lépe. Podívejte, všechno mě to mrzí, byla bych ráda, kdybych mohla říct nebo udělat něco, co by odčinilo to, co se vám dnes stalo, ale to nemůžu, takže… jen toho necháme, dobře?“ Joey se ji ale snaží zastavit: „Podívejte, já vím, že mi do toho nic není, ale z nějakého důvodu cítím, že vlastně ano a tak to řeknu. Já jsem byla tady tou malou holčičkou. Ona neví, že její táta je chudák. Ona si myslí, že je ten nejúžasnější na celém širém světě, takže jestli se stane, že dnes v noci nebude mít štěstí, nechtěla byste, aby měla šanci…“ „Na co?“ zeptá se Grace ostře. „Říct mu sbohem?“ „V jednom máte naprostou pravdu, Joey. Nic vám do toho není.“ Grace i Sammy odejdou. Hned v dalším okamžiku se u Joey objeví doktor, který se diví, že ještě neodešla, ale to není nakonec tak špatné – ten lupič se po ní totiž ptá…

Joey a doktor stojí před lupičovým pokojem a skrze velké okno se na něj dívají. Doktor: „Ten muž na tom není moc dobře. To auto ho pěkně zřídilo, zranění hrudníku je asi nejhorší. Dělali jsme, co jsme mohli, teď jen čekáme. Jste si vědoma toho, že to nemusíte dělat!“ Joey přikývne a do místnosti vejde. Posadí se na židli vedle jeho postele a vidí jeho zranění, spolu se všemi těmi trubičkami, co má v těle. Lupič se rozkašle a zeptá se, jak vypadá. Joey odpoví, že špatně, přímo příšerně. Lupič se pokusí o něco, jako úvod omluvy, Joey ale nepřišla, aby mu odpouštěla. Říká mu, že venku potkala jeho rodinu. „Mluvila jsem s vaší ženou. A vaše dcera, je opravdu krásná. Je ostuda, že má takového otce.“ Lupič jí ale připomene, že v její rodině je to vlastně úplně stejně a podívejme, jak se dcerka vyvedla. Joey se brání, vůbec ji nezná. Lupič: „To je pravda, ale z toho, co vidím, jsi chytrá a jsi vtipná a docela přitažlivá, a dokážu si představit, že máš kolem sebe pořád spoustu kamarádů, pokud si zrovna nepouštíš pusu na špacír.“ Joey se jej zeptá, co vlastně chce, proč měla přijít. Lupič jí však připomene, že tu byla jistá otázka, na kterou chtěla znát odpověď. „Chtěla jsi vědět, proč se mezi těmi všemi dobrými věcmi tvůj otec rozhodl pro ty špatné. Já ti to řeknu. Myslím, že je to to nejmenší, co můžu udělat za to, že jsem ti dnes v noci před obličejem mával pistolí.“ Joey jej povzbudí – poslouchá. „Chceš vědět, proč jsem tak moc potřeboval peníze? Před pár týdny mi Grace dovolila, abych Sammy dovedl do školy. Proč to udělala? Netuším, asi to byla její slabá chvilka. Dala mi 500 dolarů, abych pro ni zaplatil školku. A co jsem udělal? Zavedl jsem dceru do školky a peníze utratil za drogy.“ Joey je tím příběhem dojata, má ale pointu? „No, pointa je, že miluju svou ženu. Miluju svou dceru, ale… jsem, jaký jsem. A nic to nezmění. Chceš vědět, proč někteří lidé dělají to, co dělají? Není žádné proč. Prostě to dělají.“ „To jsou kecy,“ odpoví Joey, „kdybyste svou dceru miloval, opravdu miloval, nedělal byste ty věci.“ „To se pleteš, Joey. Já svou dceru miluju. Opravdu ji hrozně moc miluju. Jenže prostě nedokážu změnit to, kým jsem, to je nemožné.“ Joey by tedy ráda věděla, co by řekl své dceři, až za ním za 15 let přijde a zeptá, proč to nemohl zvládnou, jen kvůli ní. „Řekl bych jí: ‚Dospěj, jdi za svými sny, mně nic nevyčítej.“ Joey je u vytržení z toho, na jakého drsňáka si hraje. Jenže ona mu na to neskočí, opravdu to vypadalo, že ty peníze chce získat kvůli své dcerce zpátky. A teď to vypadá, že zemře sám. Jenže lupič poznamená, že sám umírá každý. Joey: „Taky dobrá odpověď. Takže, krásný posmrtný život.“ Joey se vydá ke dveřím, když ji lupič zastaví otázkou: „Myslíš, že mi dcera někdy odpustí?“ Joey chce bez odpovědi odejít, nakonec se ale otočí a znovu se posadí na židli: „O mých desátých narozeninách mě táta vzal na pouť. A kdybyste znal Mikea Pottera, věděl byste, že se to nestávalo často. Blbli jsme celý den, zámek hrůzy, houpačky a tak a já byla tak šťastná. Všichni ho rádi viděli, zdálo se, že ho každý zná a já jsem byla tak pyšná na to, že toto je můj táta. Vypadalo to, jako by byl starosta nebo tak něco. Až daleko později jsem přišla na to, že tam to odpoledne prodával drogy.“ Lupič je tím příběhem dojat, má ale nějakou pointu? „Pointa je, že můj táta dělal hrozné věci. Podváděl mou mámu s jakousi servírkou, zatímco ona umírala v bolestech. Mně a mou sestru zklamal tolika různými způsoby, ale víte co? Ten den v parku… to byl ve vzpomínkách můj nejšťastnější den vůbec.“ Lupič jako by cítil úlevu, když to slyšel a zeptá se Joey, co si to zpívala za písničku, těsně před tím, než jí vtrhl do života. Joey vzpomene, že to byla píseň, kterou jí zpíval její táta a je překvapená, když ji lupič začne zpívat: „Proč se ptáčci vždy najednou objeví, když jsi nablízku. Stejně jako já… chtějí být s tebou…“ po pár tónech se Joey nejprve tiše, po chvilce i odvážněji přidá: „Proč se hvězdy vždy tak najednou objeví, když jsi nablízku… stejně jako já… touží být s tebou…“ Joey potichu pláče, když ale zvedne hlavu, její tvář ztuhne. Uvědomí si, že lupič právě zemřel. Po chvilce do pokoje vtrhnou lékaři a začnou jej zachraňovat.

Joey vejde do nemocniční haly, kde ke svému překvapení najde Grace a Sammy. Joey se na Grace podívá a lehce pokývá hlavou – její muž to nezvládl. Grace se odvrátí, skryje tvář do dlaní a začne plakat. Joey si klekne k Sammy, která promluví: „Můj táta ti udělal něco zlého?“ Joey ale usměje: „Ne, tvůj táta pro mě udělal něco krásného. Přecházela jsem ulici a nerozhlédla jsem se. Řítilo se na mě auto a srazilo by mě, jenže tam byl tvůj táta a strhl mě stranou. On mi zachránil život.“ Sammy se otočí ke své plačící mámě a zavolá: „Slyšela jsi to, mami? Táta je hrdina!“ Grace si k ní klekne a pevně ji obejme. Potom se podívá na Joey a zašeptá: „Děkuji.“ Joey se zvedne, podívá se na plačící Grace a Sammy, vytáhne z kapsy peníze, které jí chtěl jejich otec a manžel ukrást. Zdá se, že je vrátí zpět, nakonec se ale rozhodne a vloží je do Graceina kabátu, který leží na křesle. Velmi dlouhou chodbou se vydá k východu a když otevře dveře, překvapí jí chlad. Pomalu se rozhlédne a s výrazem, ve kterém se mísí určité pochopení a smutek, z nemocnice vyjde…


back


© 2000 - 2002 Jerrzy

_