. . . . .
Dawsons creek CZ

  :: Home
  :: Info
  :: Herci
  :: Postavy
  :: Epizody
  :: Scénáře
  :: Galerie
  :: Media
  :: Různé

 

 

:: #502 - Ztracený víkend (Lost Weekend) ::

Napsal: 
Režie: 
Premiéra: 
Premiéra v ČR: ???
Repríza v ČR: ???
Anglický scénář: zde
Hudba z epizody: zde

Dawson a Joey jsou na koleji. Dawson má v ruce mobil a zjišťuje, jak mu letí letadlo, zatímco Joey prochází knihy na stole. Musí zrušit hodiny literatury, protože to poslední, co potřebuje, je předmět, kde bude dostávat trojky. Dawson odpoví, že to není žádný problém, na hodinu se určitě zabaví. Dawson vytočí další číslo a když se Joey zeptá, kam volá, Dawson řekne, že sám sobě. Na záznamníku má jednu zprávu. A je od Joey. Joey se vyděsí, copak ten její pateční monolog ještě neslyšel? Dawson přizná, že ne a Joey se okamžitě začne sápat po jeho telefonu s výmluvou, že to nemá poslouchat, protože byla opilá, neměla kontrolu nad tím, co říkala a polovinu z její řeči si vůbec nepamatuje. Dawson jí to ale rád připomene. Řekla mu sbohem! Což je fakt, který by rád věděl před tím, než nasedl do letadla a uletěl 3000 mil jen proto, aby ji viděl. Joey se začne omlouvat, tohle opravdu nebyl její nejlepší moment a ona byla hrozně rozčilená. Proto, že znova nepřijel a proto, že nic nevyřešili. Dawson si myslel, že si všechno řekli před třemi měsíci v jeho pokoji. Joey: „Výborně, takže teď si už nemáme co říct!“ V tom do pokoje vejde Audrey jen v ručníku a ptá se, co se to tu děje. Joey ji hned zasvětí – tohle je Dawsonův poslední den a ona se musí jít zbavit těch Wilderových hodin. Audrey ale připomene, že tu existuje průvodcovaná exkurze po univerzitě a Dawson podotkne, že to není špatný nápad. Joey přikývne a zuřivě se z pokoje vytratí.

Jen a Jack jdou po ulici a probírají toho hezouna, kterého Jen potkala na večírku bratrstva. Jack si je jistý, že jí zavolá a fakt, že mu nedala své číslo, jej nezvyklá. Od toho tu jsou moderní technologie – aby lidem pomohli najít jiné lidi, ke kterým jsou sexuálně přitahováni. „Jen, věř mi. Ten kluk si tě najde a až to udělá, prostě se na něj vrhni, protože to očividně chceš.“ Jen mu ale připomíná, že toto děvkařské a sebezničující chování dívek je společností nepřijímáno. Jack „Á, já zapomněl, ty jsi coura. Já jen, že jsi neměla sex celou tu dobu, co tě znám. A když se podíváš na holá fakta, loni jsem líbal víc kluků než ty!“ Jen se snaží chabě protestovat a Jack zaútočí – on políbil jednoho. Jenže Jen také jednoho. Jack: „A kolik z nich bylo hetero?“ „Žádný.“ špitne Jen a Jack vítězoslavně pokrčí rameny – svou pravdu prokázal. Jen: „Tohle je ten nejsmutnější rozhovor ze všech.“ Jack ji ale moc neposlouchá, protože právě zjistil, že se ztratili a k Jenninu zděšení vytáhne mapu. Má ji urychleně schovat, jinak všichni poznají, že jsou pitomí prváci, kteří nevědí, kde jsou. Jack tedy chce, aby mu řekla nějaký bod, podle kterého poznají, kde se to ocitli. Jen se rozhlédne, prý stojí u nějaké rozhlasové stanice a… Jen zaostří a za sklem uvidí Charlieho. Hned se vrhne k Jackovi a donutí ho schovat mapu, protože takhle by to vypadalo, že Charlieho hledá a nic nepomůže Jackovo zamumlání, že přesně to celý víkend dělá. Charlie tohle vědět nemusí. Charlie se otočí a všimne si jich. Jen se začne divoce usmívat a směrem k Jackovi žvatlá: „Podívej, tam. On se usmívá. On mává.“ Charlie na ně opravdu mává, potom vezme kus papíru a napíše na něj POJĎTE DÁL. Jenže to přitiskne na sklo vzhůru nohama a Jen s Jackem musí hodně točit hlavami, aby si to přečetli. Jen: „Je to vzhůru nohama.“ „No a? Dovnitř jdeš stejně.“ odpoví Jack a už ji tam táhne.

Joey a profesor Wilder schází ze schodů na univerzitě a profesor se ptá, jestli nemůže odejít z nějaké méně důležité třídy. Protože on většinou pozná, když chce někdo skončit a u Joey to nečekal. Často se to nestává, ve skutečnosti se všichni rvou, aby se na jeho hodiny dostali, což Joey ví. Měla by si toho vážit, protože on většinou prváky nebere. Většinou začnou bláznit z toho, kolik práce jeho hodiny přináší, ale toto asi není Joeyin případ, že? Joey přizná, že ne a také přizná, že se pokusila přepsat ten příběh, jenže se to celé od pátku neuvěřitelně zamotalo. Dost se toho změnilo a Wilder chce vědět, jestli se změnila i ona. Joey odpoví ano i ne a profesor to pochopí – vše se zkomplikovalo a proto opouští jeho třídu. Joey se ale vzpamatuje – prostě si toho nabrala příliš a jeho hodiny se zdály být dobré. Jenže je brát neměla. Je to opravdu hromada práce a ona si myslela, že to zvládne. Wilder se zeptá, proč si myslí, že to tak není a Joey poukáže na to, že začíná bláznit. Profesor souhlasí, vezme si od ní papír a podepíše jej: „Je jedno, jak často se to stává, a lhal jsem, stává se to často, pokaždé je to, jako bych dostal vale od své první holky.“ Podepsaný formulář Joey vrátí: „Hezký život, slečno Potterová.“

Audrey a Dawson prochází mezi budovami univerzitami a Audrey tuší, že Dawson není nadšený, že tu musí být s ní. Jenže Dawson si myslí, že je dobře, že jsou s Joey na chvíli od sebe. Mohli by říct věci, kterých by mohli litovat. Jako třeba, proč si nechá tou holkou ničit život. Hned se omluví, neměl by to s ní probírat. Audrey jej ale upozorní, že s tou holkou bydlí. Dawson: „Taky někdy přemýšlíš, jak může být někdo tak chytrý tak hloupý?“ „Pořád.“ odpoví Audrey. A pak Dawsonovi oznámí, že jsou na místě. Tady začíná túra po okolí. Dawson lehce namítne, že tu nikdo jiný není, Audrey ale nezmate. Jednak se to stává často a jednak jsou přítomni všichni potřební – on a ona. A Dawsonovi to konečně dojde – ona je tou průvodkyní. Audrey souhlasně přikývne a vydají se za dobrodružstvím.

Charlie je právě v éteru, když do místnosti vejde Jen, a stejně jaké každé pondělní dopoledne se chystá pustit trochu dobrého melancholického vyžádaného rocku. Jenže se do toho vloží Jen, nic takového se konat nebude. Charlie ji upozorní, že je v éteru také, to ale Jen ví, protože se zapnula. Charlie se tedy nadechne a posluchačům představí svou novou producentku – Jen… a dostane se do toho trapného okamžiku, kdy se všichni dovědí, že nezná její příjmení. Jen se způsobně představí a postěžuje si – hvězdy vždy zapomínají jména těch v pozadí. Charlie se omluví a zeptá, co má přesně za problém s tím rockem. Jen ale problém nemá, jen ho nebudou pouštět. Jen si myslí, že zakopaný pes univerzitních rádií je v tom, že příliš dají na to, co chtějí lidé. Ti jsou ale rádi vedeni. Proč je vlastně DJ Charlie za mixážním pultem. Mluví rád k lidem, kteří nemohou odpovědět? Charlie zabreptá, že má jen rád muziku. Jen ale nejde do hlavy, proč tedy ten ucajdaný rock. Proč ne rap? Nebo punk? Charlie si ale myslí, že lidé se v pondělí ráno cítí dost špatně a tahle muzika se hodí. Však to zná, měli víkend, kdy udělali něco, čeho právě litují. Jen se toho hned chytí: „Rozumím. A nebo litují toho, co neudělali, protože, a v tom se mnou budeš určitě souhlasit, litovat toho, co člověk neudělal, je daleko horší než toho, co udělal. Například, řekněme, když nedá své číslo někomu, koho poprvé potkal.“ „Ano, Jen, máš naprostou pravdu, to by byla naprostá tragédie, dokud ale ta dívka, promiň, žena, která tě tak okouzlí, nemá, a to dost zjevně, přítele. Vysokého, dobře vypadajícího, tmavovlasého…“ Jen pochopí, odkud vítr vane a vrátí míč: „Aha, už tomu rozumím. Takže vy tady provozujete rádio pro ubrečené hetero kluky, kteří se cítí ohroženi zjevnými gayi. Upřímně, nechápu, jak může univerzita tolerovat tak donebevolající úskočný marketing. Obávám se, že se to tady bude muset změnit. A to dost rychle.“ Charlie se přestane dohadovat, suverénně oznámí, že ohlášená rocková klasika se přece jen hrát bude a hned, jak se to ve studiu zklidní, vrátí se zpět.

Pacey vyjde z podpalubí děkanské lodi, v ruce fotku, po které se skoro okamžitě začne sápat Melanie. Pacey se brání, rád by si ji nechal, chce mít nějaký suvenýr z cest! Pacey se přizná, že miluje Francouze. Přijeli do Karibiku, zkolonizovali jej, zničili místní kultury a čím je nahradili? Plážemi nahoře bez. To by Brity nikdy nenapadlo, dodá s pohledem zálibně upřeným na fotku. Melanie to vzdá, může si ji nechat, jen ji nesmí najít její strýc! Každopádně už musí odejít, domluví se ale na společném jídle, konečně jiném, než jen snídaně. Pacey slíbí i to, že si vezme novou košili, kterou mu koupila. Na rozloučenou se políbí a Melanie zmizí. A v tom se, jako na nezavolanou, objeví Doug. Tak to je ta Melanie? Pacey souhlasí – Melanie Shay Tompsonová. Proč mají boháči vždy tři jména? Doug hádá – čím víc jmen, tím víc závětí, ve kterých se objeví? Hned ale změní téma, co si chce Pacey počít se svým životem. Paceyho už ale nebaví, jak se Doug stará, nemohli by toho nechat? Jenže Doug ví, že už to jsou skoro čtyři týdny, co se vrátil z Karibiku. Znamená to, že chce zůstat v Bostonu? Pacey souhlasí. Dokud se neobjeví další loď, která bude ochotna využít jeho služeb. Doug zmateně přikývne a z kapsy vytáhne vizitku. Je to jeden známý, kterého tady zná, šéfkuchař. Pacey se hned začne vzpírat, říkal přece, že nechce mít nic společného s ničím, co zavání restauracemi, skládáním triček nebo prodejem bot. Je tu kvůli něčemu většímu a lepšímu a je jen otázka času, kdy se to stane. Doug: „No jasně, moře. Já jsem zapomněl. Podívej Pacey, jen tam zajdi, dobře? A udělej to dnes. Řekl jsem mu, že se tam stavíš, takže pro jednou, udělej mi tu laskavost. Ano?“ Pacey se zeptá, jestli když tam půjde, přestane se o něj starat. Doug: „Nic mi neudělá větší radost.“

Joey stojí pod univerzitními schody a vidí na nich stát předlouhou frontu lidí. Když se zeptá, jestli je to fronta pro ty, kteří chtějí odejít z některých hodin, dozví se, že ano.

Audrey a Dawson se prochází po univerzitě a Audrey chce slyšet odpověď na otázku, která plyne všem hlavou. Je Kalifornská univerzita taková, jak o ní všichni mluví? Ona sama je z L.A. a nenávidí to tam, takže jí může říct cokoli. Dawson se ale přizná, že město není zase tak špatné. Potom zjistí, že oba znají stejnou dívku – Audrey s ní chodila na střední školu, Dawson na univerzitu. Je to cvok, což ale od filmové školy vlastně čekal. Audrey se jej ptá, jestli se mu na škole líbí nebo ne. Dawson odpoví, že ano, proč by nemělo? Audrey: „Já nevím, možná jsem blázen, ale lidé, kterým se na univerzitě líbí, neletí přes celou zemi, aby viděli své přátele ze střední. V říjnu.“ Dawson namítne, že se mu jen stýskalo po domově, Audrey jej ale upozorní, že Boston není jeho domov. Jenže všichni jeho přátelé jsou tady. Nejenom Joey, ale i Jen s Jackem. „A abych byl upřímný, mít tak skvělé kamarády ze střední školy je občas prokletí. Kdyby ty čtyři roky doma byly jedním velkým utrpením, nebyl by tu nikdo, kdo by mi chyběl. Každý, koho bych potkal, by byl příjemným překvapením, ve srovnání s těmi z minulosti.“ Audrey to chápe, zároveň o něj ale má obavy. Dawson: „To jsem rád. Aspoň někdo.“

Pacey vejde do restaurace, kde právě šéfkuchař číšníkům říká, jaké speciality se budou dnes podávat. Když skončí, všimne si Paceyho a nabídne mu králíka. Protože je zadarmo, Pacey neodmítne. Hledá Dannyho Brechera a muž před ním naznačí, že s ním právě mluví. Danny si myslí, že je ten nový umývač nádobí, Pacey se ale ohrazuje. Je tu jen proto, že to po něm chtěl jeho bratr. Danny to ale chápe, je Dougův bratr, takže ten umývač nádobí. Pacey ale namítá, že on pracuje na lodích, s kuchyní neměl nikdy nic společného. Podle Dannyho je to ale pořád důkaz toho, že je ten nový umývač nádobí. Pacey: „Ne, vy mě neposloucháte. Jsem tu jen proto, abych svému bratru udělal laskavost. Kdybyste mu mohl zavolat a říct mu, že jsem tady byl, to bylo skvělé. Ano, právě jsem odmaturoval, na univerzitu ale nechci. Oceňuji, že mi tu nabízíte práci, ale jak už jsem vám řekl, já už práci mám.“ Danny to ale chápe, na moři je určitě dokonalý. On mu tady nabízí místo u nádobí. Pokud jej nechce, může odejít, on jej přemlouvat nebude. Pacey je rád, že si rozumí a odejde.

Jen je v Charlieho kolejním pokoji, sedí na zemi a prohlíží si nějaké knihy, zatímco Charlie prochází svou sbírku cd. Jen se nestačí divit, má tu knihy o ženských právech, o sexuální politice – co to má znamenat? Podle Charlieho to ale znamená pouze to, že chodí na hodiny o feministické literatuře a podle Jen to, že to dělá proto, aby mohl potkávat dívky. Čehož důsledkem je i její přítomnost v jeho pokoji. Charlie ji decentně připomene, že se pozvala sama, Jen se ale brání – je tu jen proto, aby rozsekli jejich sázku, kterou uzavřeli v rádiu. Jen myslí, že ji vyhraje, stejně to cd ani nemá. Nemůže totiž uvěřit, že někdo, kdo má ve sbírce tvrdý rock, tam bude mít i výběr Dolly Partonové. Nechápe, proč je pro něj tak důležité, aby tu písničku slyšela. Jenže Charlie si myslí, že když si poslechne původní verzi I Will Always Love You z roku 1974, poprvé ve svém životě pochopí, co to znamená opravdové umění. A v tom okamžiku se celý její vesmír převrátí vzhůru nohama. Všechno, co se jí zdálo normální, bude najednou správné. Jen pochybuje, že právě tohle je dobře, jenže k čemu by byla muzika, když ne k tomu, aby zničila tvé představy a jednou za čas je překonala. Jen si myslela, že k tomuto jsou lidé, ale rozhodne se to nerozebírat. Nemůže uvěřit, že se mu líbí country. Charlie: „Líbí se mi veškerá muzika. Na rozdíl od někoho, jako jsi ty, očividně cynická a omezená. Jsi určitě jedna z těch bohatých měšťaček, věčně uvrtaných u televize a ve starých autech svého otce při projížďkách městem.“ Jen jej upozorní, že přijela z malého města, ráda plete a bydlí s babičkou. Charlie odtuší, že se mu to líbí.

Joey volá Dawsonovi na mobil. Dawson se přizná, že o ní právě s Audrey mluvil a Joey je zmatená. Každopádně celá ta věc s odhlášením se asi protáhne, protože je to tam mimo kontrolu. Dawsonův mobil si vezme Audrey a zavěsí. Zatímco Joey do telefonu huláká jak o život, Dawson a Audrey se objeví přímo za ní. Joey se dozví, že Audrey jej provedla po univerzitě, lehce překvapená faktem, že Audrey je průvodkyně. Audrey: „Co můžu říct? Platí málo, můžu ale dělat mé dvě nejoblíbenější věci na celém světě. Předvádět se před malým publikem a způsobovat to, že se do mě zamilovávají cizinci.“ Joey Audrey poprosí, jestli by nemohla počkat ve frontě a odejde s Dawsonem stranou. Zeptá se jej, jestli byl celé dopoledne s Audrey a také se ptá, jestli si je vědom, že s ním flirtuje. Protože to je u Audrey normální, flirtuje se vším – se zvířaty, zeleninou, horninami… Dawson je ale nadšený, Audrey je úžasná, skvěle se s ní mluví. Joey se mu omluví za to, že její povinnosti zabírají tolik času, možná by měl zajít za Jackem a Jen. Jenže Dawson si myslí, že by měli dokončit ranní rozhovor. Joey si není jistá, užívají si skvělý víkend, proč ho ničit řečmi, které vlastně nic neznamenají. „Takže budoucnost našeho vztahu pro tebe neznamená nic?“ zeptá se Dawson. „Budoucnost? Dawsone, za několik hodin nastupuješ do letadla! To, co jsem řekla v tom vzkazu je to samé, co ty jsi řekl v červnu. Ty víš, že musíme jít dál, musíme jít každý po své cestě.“ Dawson se Joey ptá, jestli je stoprocentně připravená na to, udělat to. „Ne, měla bych jít.“ Dawson souhlasí a vrátí se k Audrey.

Joeyino čekání se konečně nachýlí ke konci, je na řadě. Podá úřednici lístek s názvem třídy, kterou chce opustit, dočká se ale překvapení: „Promiňte, drahá, ale jak jsem slyšela, Oscar Wilde na Worthingtonu neučí, zemřel v roce 1900.“ Joey se brání, to není Wilde, ale David Wilder! Úřednice: „Jsem si jistá, že toto tam mělo být, jestli ale opravdu chcete skončit tyto hodiny, měla byste se vrátit a nechat si to podepsat někým, kdo je ve skutečnosti naživu. Další.“

Pacey a Melanie sedí v očividně drahé restauraci a Pacey se očividně necítí dvakrát příjemně. Nemá tady ty místa rád, a když se jej Melanie zeptá, co by tedy raději dělal, Pacey jí odpoví širokým úsměvem. Melanie ale namítne, že na toto nemá čas, odpoledne musí do školy. Pacey nevěří, že by ji bavila právnická škola. Ta není pro zábavu, ale proto, aby měli rodiče radost! Melanii ale škola baví, má však pravdu, její rodiče jsou přímo v extázi. Proč by ji jinak posílali plavit se na celé léto po Karibiku. Za to by jim měl být vděčný. A Pacey je. Také poznamená, že by už měli odejít a vůbec se mu nelíbí, když se Melanie sápe po účtu. Ta ale nechápe, o co jde. Pacey nemá práci, zato ona má plnou kreditku a pravidelné kapesné. Až se vrátí jeho další loď, může ji vzít na nějaký dlabanec. Do té doby by měl jít s dobou. Tohle je něco, co bohaté slečinky dělají pro své sladké líné přítele!

Jen se probudí v Charlieho posteli, poté, co se spolu vyspali, a začne bláznit. Probudí tím Charlieho a chce vědět, kolik je hodin. Když se to dozví, začne plašit ještě víc – proč ji nechal usnout!? Nemůže uvěřit, že to udělala. Po tom všem, o čem s Jackem mluvila. Charlie netuší, kdo je Jack… „Můj nejlepší gay přítel. Copak si mě celou tu dobu neposlouchal? Boty, pane bože, potřebuju boty. Podívej, mám zpoždění, velké zpoždění. Musím jít na večeři. Mám velmi urážlivou babičku a přijdou mí přátelé, potřebuju ty boty.“ Charlie se podiví, s tou babičkou to myslela vážně? Jen je tak ohromená, že ani nemá sílu odpovědět. Sebere Charlieho boty, obuje si je, když v nich ale chce udělat pár kroků, málem se zabije. Přesto se dostane až ke dveřím, ve kterých ji Charlie konečně zastaví: „Prosím, nedělej to. Nepředstírej, že se nic nestalo.“ „A co se stalo, já nevím, co se stalo!“ plácá Jen. Charlie: „Něco se stalo. Potkal jsem tě. Líbila ses mi. Vyspali jsme se spolu. Tak kdyby ses mohla na vteřinku zastavit a vychutnat si to. Protože pro mě je to úžasný den. A jestli cítíš to samo, nerad bych se vydal příští pátek na nějakou párty a procházel celým tím procesem znova s nějakou holkou, která se mi bude líbit jen z poloviny tak, jako ty.“ Jen souhlasí, může jí zavolat. „A proč bych ti měl volat, když jsi tady?“ zeptá se Charlie a polibky ji zavede zpátky do svého pokoje.

Profesor Wilder končí hodinu, když se k němu přiřítí Joey a štěkne na něj, že to nebylo vtipné. Wilder si to nemyslí, hned si ale musí vyposlechnout přednášku o tom, jak v té frontě ztratila celé dopoledne a jak neměl absolutně žádné právo to udělat. Jestli nechtěl ten formulář podepsat, měl to říct hned. „A přijít tak o tu legraci, kterou teď prožíváme? Podívejte, pravdou je, že když potkám maturanta, který pozná rozdíl mezi přívlastkem a zkratkou s apostrofem, začne mi bublat krev žilách. Takže ano, vystřelil jsem si z vás, musíte mi ale prominout, pokud jsem se nechtěl vzdát jedné slibné studentky tak lehce.“ Joey jej ale upozorní, že komplimenty se z toho nedostane. Wilder vidí, že Joey se nechá vytočit velmi snadno. Joey: „Je tady známkovaná moje osobnost?“ „Ne, jde ale o to, že univerzita vyžaduje více zručnosti a improvizace. Není to tak uspořádaná instituce jako střední škola. Ale přejděme k věci. Vy jste ode mne dostala trojku. Něco mi říká, že kdyby to byla známka o něco lepší, celé to martýrium s odhlášením by se nekonalo.“ Joey souhlasí. „Takže jste ten člověk, který dělá jen to, co mu jde.“ Joey nesouhlasí, očividně dělá věci, které ji nejdou: „Jako třeba tohle! Tohle nedělám zrovna dobře, protože jedno odhlášení z hodin mi trvá celý den. A mezitím, ten kluk, který neměl přijet na víkend, přece jen přijel a teď je někde tam venku a rozebírá budoucnost našeho vztahu, který jsem náhodně téměř zničila, s mou spolubydlící, jejíž druhé jméno je „Magnet na chlapy“. A já jsem tady, chycená v nějaké síti nekonečných přestřelek s vámi. Takže víte co? Jestli mi nedovolíte odejít z vašich hodin, myslím, že si zasloužím aspoň přímou odpověď!“ Místo ní jí však Wilder podá kus papíru: „Napište to. Protože to, co jste právě řekla, nedávalo žádný smysl. Jestli ale z toho uděláte na tomto papíře něco smysluplného, nechám vás jít, abyste mohla najít toho svého chlapce.“ Joey se zeptá, jestli si je vědom toho, jak nefér to je a profesor odpoví, že ano. Joey se posadí ke stolu a začne psát.

Dawson a Audrey stojí na vrcholu univerzitní věže a rozhlížejí se po okolí. Audrey potvrdí, že toto je místo, odkud obvykle skáčí sebevrazi před zkouškami, kam se ale také chodí mazlit. Chtěl by se Dawson taky mazlit? Dawson se rozesměje a řekne ano! Audrey jej ale zastaví, protože, ačkoli by to popřela, Joey je její kamarádka, nebo aspoň bude a rozhodně by se jí to nelíbilo. Dawson by si tím rád byl tak jistý jako ona. Audrey se rozhlédne, moc se jí tu líbí, takhle by univerzita měla vypadat. L.A. se k tomuto nikdy nezmůže. Ale ona zapomněla, Dawsonovi se L.A. přece líbí. Audrey vlastně ví, že proč – ve škole mu to jde, dostal se na praxi do studia, potkal toho Todda, to není na první den zase tak špatné. A on se tam určitě vrátí. Dawson: „Ano, vrátím se tam. Co jiného bych měl udělat. Odejít z Kalifornské univerzity a přestěhovat se do Bostonu? To je jako bych rovnou skočil z téhle věže.“ Pak ale přizná, že z toho studia jej vyhodili. Audrey: „Takže o jeden důvod méně se tam vrátit.“ „Ano, o jeden méně.“ odpoví Dawson tónem, ze kterého jde poznat, že neví, co má dělat.

Zpátky v učebně profesor Wilder čte to, co Joey před chvílí dopsala. A přizná, že to vůbec není špatné. Jak vidí, tak když dojde na lámání chleba, dokáže rozeznat, co je důležité a co ne. Vezme si od Joey odhláškový formulář a tentokrát jej podepíše správně. Joey si připadá, že tady jen fňuká, Wilder by to ale takhle nikdy neřekl. Joey: „Jde jen o to, že znám své možnosti. A nechci zničit ten nový život, který se teď snažím začít, tím, že budu dělat všechno najednou. Každé ráno se probouzím v tomto novém bizarním prostředí, a poprvé ve svém životě jsem úplně a totálně sama. Takže, možná jsem trochu vyděšená z toho, že bych měla dostat trojku, ale jestli opravdu jsem, je to proto, že spousta lidí se hodně obětovala, abych sem vůbec mohla přijít. Moje sestra, moji přátelé, moje matka, dokonce i můj táta, tím svým zvrhlým, zákony neuznávajícím, způsobem.“ „No, zdá se, že máte hodně zajímavých příběhů, které můžete říct.“ poznamená Wilder, položí na stůl její dílko a odejde. Joey jej zvedne a uvidí na něm jedna mínus. Když vyjde z budovy, podívá se na odhláškový formulář a vhodí je do odpadků.

Pacey vejde do restaurace, zatímco Danny připravuje jídlo. Danny se ptá, jestli jde zase ochutnat nějakou specialitu, Pacey jej ale ubezpečí, že tak skvěle nevaří. Ve skutečnosti nechápe, jak můžou chtít 25 dolarů za každý talíř? To jediné, co kuchař na jeho lodi provedl s jídlem, které mělo přijít šéfům, bylo, že ho tam dal malinko víc. Danny se diví, většina šéfkuchařů neservíruje dobré jídlo bezvýznamným lidem, mezi kuchaři je ale více rebelů než jinde. „Jak jinak, si myslíš, že znám tvého bratra? Rodiče mé ženy mají v Capeside dům a mou oblíbenou zábavou ve volnu je opít se a výt na měsíc. Jsi překvapen?“ To Pacey opravdu je – faktem, že by si ho mohla nějaká žena vzít. Co si myslela? Danny poznamená, že má daleko větší smysl pro humor, než jeho bratr, zas tak důležité to ale není, když ho tu už nikdy neuvidí. Pacey by ale tak nespěchal. Možná zůstane, ale ne u nádobí. „To jsi totiž nevěděl, že jsem uklízel a vařil snad v každé rybárně na západní polokouli. A když jsem mohl dělat to, jsem si jistý, že zvládnu pár brambor a petržel tady.“ „Choď včas každý den, pracuj dobře a můžeš tu mít práci jakoukoli. Včetně té mé.“ To Pacey slyší rád, protože jak stačil vypozorovat, moc toho nedělá. Pacey sejde dolů na ulici a vrazí tam do jedné ze servírek, která tam stojí s cigaretou v ruce. Ona hned pozná, že je tu nová síla. Pacey prohodí cosi o škodlivosti cigaret a ona poznamená, že brzo skončí – s prací, ne cigaretami. Pacey se ptá, jestli je to místo tak špatné. „Místo je hrozné, ale ti lidi v něm, jsou dobří. A nemyslím tím hosty.“ Paceymu se zvlášť líbí Danny, je v pohodě. Servírka souhlasí, všichni, kdo dělají v kuchyni, si myslí, že je Danny hvězda. Pacey se zadívá na západ slunce – před měsícem jej sledoval na jachtě uprostřed Karibiku a teď… „Teď jsi uvrtaný tady.“ doplní jej servírka. „No, ale tady to není zase tak hrozné, protože když přijde na věc, není tak důležité, kde jsi, ale s kým tam jsi. Tady, vezmi si je.“ Podá mu krabičku cigaret. „A až ti zítra řeknu, aby si mi je vrátil, odpověz ne. A taky se zamysli nad tím trikem.“

Joey chce vejít na koleje, ve dveřích ale vrazí do Audrey. Chce vědět, kde je Dawson, Audrey odpoví, že je pryč. „No je pryč! Odjel. Řekl, že už je unavený z toho, jak pořád škubeš těmi řetězy, kterými je svázán, nebo jak jimi neškubeš, když na to přijde. A že byl idiot, když promeškal tolik času tím, že sem letěl, když na něj v Kalifornii čeká trilión sexy koček, které by zabíjely jen proto, aby s ním mohly být.“ Joey si konečně uvědomí, že si z ni Audrey střílí: „Jsi na drogách?“ „Hej, celý den jsem strávila tím, že jsem tě bránila. Řekla jsem mu, že žena má právo být tajemná a složitá. Víš, ty, co za to stojí, takové obvykle jsou. Očividně, to ty a já máme společné, ale on neposlouchal. Říkal, že se vrátí na Západ a už se nevrátí, ať už mu necháš na záznamníku kolik jenom opileckých zpráv budeš chtít.“ Joey vyštěkne otázku“ Kde je!!!“ „Kde jinde, na letišti! Běž!!!“ Joey vyběhne z budovy…

Dawson a Joey sedí v letištní čekárně a povídají si. Dawson řekne, že se rozloučil s Jackem, Jen jaksi nebyla k mání. „Páni, to musí být skvělé. Mít je všechny kolem sebe.“ „Ano, to je. Ačkoli jde o dům někoho jiného, ačkoli je to babička někoho jiného, pořád je to, jako mít u sebe záchranou síť. Nebo, já nevím…“ „Rodinu.“ doplní ji Dawson. „Ano, rodinu. Na všechno se můžu dívat s nadhledem, pomáhá to vidět, co je důležité a co ne.“ Úřednice za přepážkou upozorní Dawsona, že tohle je poslední upozornění k nástupu do letadla. Dawson se zvedne, pak se otočí zpět k Joey: „A co je důležité?“ „Ty. Proto jsem byla ráno tak naštvaná, Dawsone. Celý víkend jsem si myslela, že jsi ten vzkaz slyšel a přesto si přijel. Že jsi mi rozuměl.“ „Joey, tak dlouho, jak jen budu žít, ti nikdy rozumět nebudu. Užil jsem si tady fantastický víkend. S tebou. S mými přáteli. Ptal jsem se sám sebe, jestli se vůbec chci do L.A. vrátit a pak se tohle ráno probudím, abych zjistil, že holka, která byla tak rozčilená z toho, že nepřijedu, mě k pátečnímu ránu posílá do háje.“ V tom se znova ozve úřednice, to o tom nástupu myslela naprosto vážně. Dawson udělá krok směrem k bráně, pak se otočí k Joey, která mu řekne, že nikdy netvrdila, že to bude jednoduché. Dawson: „Pak mi řekni aspoň jednu věc, kterou si jsi jistá!“ „Já vím, že jsem tě tu hrozně chtěla. Na konci dne, když jsem se vrátila do svého pokoje, chtěla jsem, aby si tam byl. A já nevím proč, nevím, co to mělo znamenat. Já jen vím, že jsem tě tam chtěla.“ „Joey, já jsem teď tady. Byl jsem tu dva dny a teprve teď jsme se dostali k tomu, abychom si promluvili o věcech, na kterých záleží. Jako to, proč jsi mi ten vzkaz vůbec nechávala. A víš, toto je možná konec, který máme mít. Možná to, co nás k sobě přitahuje, je jen strach z toho jít dál. Strach z toho vyrůst.“ Joey nevěří, že si toto opravdu myslí. Dawson: „Já nevím. Vím ale jedno – jestli nastoupím do toho letadla, už se to nikdy nedozvím. Protože my oba půjdeme dál, budeme dospívat a za čtyři roky se probudíme a budeme naprostí cizinci. Jediná věc, kterou vím s naprostou jistotou, je, že nechci, aby se to stalo. Ty ano?“ Úřednice přijde za Dawsonem: „Pane, nastoupíte si do toho letadla?“ Dawson se na ni podívá a pak na Joey: „Chceš, aby se to stalo?“ Joey: „Ne, samozřejmě, že ne.“ Dawson shodí své tašky na zem, spolu s Joey se posadí na sedadla a jak se od nich kamera pomalu vzdaluje, pokračují v povídání…


back


© 2000 - 2002 Jerrzy

_