. . . . .
Dawsons creek CZ

  :: Home
  :: Info
  :: Herci
  :: Postavy
  :: Epizody
  :: Scénáře
  :: Galerie
  :: Media
  :: Různé

 

 

:: #418 - Newyorský čas (Eastern Standard Time) ::

Napsal: Jonathan Kasdan
Režie: David Grossman
Premiéra: středa, 18. dubna 2001 ve 20:00 na The WB
Premiéra v ČR: pátek, 15. listopadu 2002 v 15:00 na TV Nova
Repríza v ČR: ???
Anglický scénář: zde
Hudba z epizody: zde

 

Dawson a Gretchen hrají stolní hru a Dawson se zdá být trochu zamyšlený. Když se jej Gretchen zeptá, na co myslí, odpoví, že na Joey. Když si všimne výrazu Gretchen, hned to vysvětlí – odjela s Jen do New Yorku! Gretchen se diví, copak nemají školu? Opravdu nemají, je ředitelské volno. Gretchen zavzpomíná, že když měli volno oni, spolu s kamarády seděli doma a nevěděli, co by měli dělat. Tak nasedli do auta a rozjeli se směrem na jih. Jeli celou noc a celý den až na hranice s Virginií. Tam vysedli z auta, rozhlédli se a zase jeli zpátky. Dawson zalituje – nikdy nic takového neudělal. Pak se ale rozhodne, chytne Gretchen za ruku a táhne ji z pokoje. Gretchen nechápe, co se to děje, hned se to ale dozví. Nasednou do auta a pojedou, přesně to totiž potřebují. „Ano, je to epické, romantické, šílené a dokonalé. A navíc si myslím, že nemáme jinou volbu, protože jen rozeznat svůj strach nestačí.“ Gretchen navrhne, že by to mohlo pro tentokrát stačit, Dawson ale vykřikne, že nemůže čekat, protože čas letí. „Copak to necítíš, aspoň trochu? Tu naléhavost času?“ Dawson ji rychle políbí a společně vyběhnou z domu.

 

Jen sedí na pohovce v Tomově ordinaci a je nezvykle potichu. Tom se jí ptá, na co myslí a Jen přizná, že na píseň ‚Sweet Jane‘. Původně ji nazpíval Lou Reed a momentálně jí neustále zní v hlavě. „Kdysi jsem tu píseň mívala hrozně ráda. Prožila jsem ji.“

 

Joey a Jen prochází newyorským vlakovým nádražím. Joey se Jen ptá, jestli se už zmínila o místech, na které se podívá, zatímco bude na tom nudném univerzitním setkání a Jen odpoví, že už několikrát. Joey přizná, že má přesný plán, kdy se rozejdou a sejdou na večeři, aby stihly jedenáctý vlak a Jen poznamená, že se chová jako maniak. Joey se také zeptá, jestli ví, kde přesně se ta schůzka koná a Jen flegmaticky prohodí, že to zjistí. Joey navrhne cestu do centra, aby měla dost času to najít. Jen bezmyšlenkovitě souhlasí.

 

Pacey sedí v učebně, když do ní vejde Drue a obrovsky se diví, co tam dělá, když je volno. Jenže jak ti dva brzy zjistí, jsou tu oba ze stejného důvodu – známky na propadnutí, k čemuž Drue ještě přidá disciplinární přestupky. Pacey se chystá na test, který má za chvilku před sebou a Drue navrhuje, že až jej napíše, mohli by vynechat odpolední hodiny a trochu to roztočit. Pacey by moc rád, jenže zítra má další test, který je dvakrát tak větší než ten dnešní, takže musí odmítnout. Drue poznamená, že musí být hrozné, být Paceym. To ho ale dovedlo k myšlence – copak teď asi dělá Joey, zatímco on je uvrtán v tomto akademickém vězení?

 

Jen a Joey vejdou do jedné z newyorských kaváren a hned jsou přepadeny Typem, Jenniným starým kamarádem. Bouřlivě se obejmou, podle Jen je to ten nejlepší člověk v New Yorku a budoucnost expresionistického hnutí. Jen mu představí Joey, je její opatrovnice, a toto je její první návštěva New Yorku! Chce vědět, co je se všemi jejich známými. Co dělají, kdo se vdal, oženil? Kdo je těhotný? Kdo zemřel? Typo poznamená, že žijí všichni, jen s tím kontaktem to není nejlepší. Jen s Benem a Monikou se vídává každou středu. Jen začne nadšeně výskat – dnes je středa!!! V tom se ale ozve její hlídač, Joey. Nezapomněla na jisté setkání, které by měla vykonat na místní univerzitě? Teď je pro změnu nadšený Typo, budou ji mít zpátky ve městě? Jen opatrně přizná, že o tom zatím pouze přemýšlí. Joey: „Nemůžu tomu uvěřit. Tohle je tak vzdálené tomu, jak žijeme my, Jen. Upřímně, nevěřím, že je tu jediný náznak obavy, jestli sem jít nebo ne!“ Jen ale odpoví: „A co to staré rčení – že se nikdy nemůžeš vrátit domů!“

 

Pacey se posadí do třídy, kam vejdou i ostatní studenti. Všimne si jej učitel, který poznamená, že je rád, že tu pana Wittera vidí. Je jeho oblíbený a jediný maturant tady. Ví, že odpovědi z univerzit už byly rozeslány a ptá se, jak to vypadá s jeho možnostmi. Pacey odpoví, že jsou každou minutu menší a menší. Učitel jej uklidní, tohle je první test zbytku jeho života.

 

Dawson a Gretchen jedou v autě, když najednou píchnou pneumatiku. Oba vysednou a Dawson pronese: „No… stalo se.“ Gretchen je ohromená, to je vše, co řekne? Neměl by mít rezervu nebo tak něco? Dawson odpoví – měl by mít? Ano. Má? Ne. Gretchen je ale nadšená, tohle je přesně to, co z výletu dělá dobrodružství. Políbí jej a hned na to požádá, aby se šel schovat. Hodlá totiž využít svého těla a stopovat a nikdo nevezme holku, která sebou veze svého kluka. Dawson ale není myšlenkou na stopování nijak nadšený. Gretchen se zeptá, co tedy navrhuje. Dawson se podívá na ukazatel, který říká, že nejbližší město je šest mil daleko a odpoví: „Půjdeme pěšky.“ Když Gretchen zoufale zachroptí, upozorní ji na to, že přece chtěla dobrodružství!

 

Capesideskou střední se rozezní zvonek a studenti v Paceyho třídě začnou vracet vypracované testy. Jediný Pacey pokračuje v práci, dokud si pro jeho papíry nepřijde učitel osobně.

 

Jen a Joey prochází ulicí New Yorku a Joey se ptá, jak se jmenuje ten muž, se kterým se má na univerzitě sejít. Jen řekne, že Thomas Stevenson. To přijde Joey hrozně zajímavé, protože když se ptala minule, byl to Steve Thompson a ještě předtím Thomas Stetson. Jen žádnou schůzku na univerzitě nemá, že je to tak? Jen se na ni podívá, jako by byla chycenu u podvodu století a Joey se ptá, co tady vlastně dělají?! Jen: „Musím vidět tátu. Poslední dobou jsem hodně přemýšlela, proč jsou věci takové, jaké jsou a myslím, že to nebudu vědět, dokud ho neuvidím. Ty by si se ale měla vypravit do města. Máš jen jeden den a je tu toho tolik k vidění. A já budu v pořádku, myslím, že ano. Sejdeme se v osm před hotelem Mercer a zajdeme na večeři. Joey je ohromená, Jen přece jen poslouchala její rozvrh! Jen ji upozorní, aby byla opatrná a Joey se jí přizná, že má pocit, že ji už nikdy neuvidí. Jen se jen usměje a každá se vydá opačným směrem. Joey se po pár krocích rozmyslí, otočí se a po pár dlouhých krocích Jen dožene. Ta nechápe, co se děje, Joey to ale vysvětli: „Jdu s tebou, jsem přece tvůj opatrovník.“

 

Gretchen a Dawson vejdou do města, které vypadá liduprázdně. Chvilku vykřikují a snaží se někoho najít, dokud se neozve Ira, majitel Iryho garáže. Mladí cizinci mu řeknou, že přišli o pneumatiku a potřebovali by novou. Nemohli si vybrat lépe, Ira má pneumatik dost. Problém nastane, když po něm chtějí, aby je k jejich autu zavezl. Ira je tu sám a jeho staré auto – Eleanor Rooseveltová – je bohužel nemocná. Má rozbitý karburátor a bude trvat celý den, než jej spraví. Dawson navrhuje, že mu s Eleanor pomůže a on je na oplátku odveze k jejich autu. Ira souhlasí, rád mu ukáže tajemství auta. Gretchen poznamená, že nezná nic lepšího než chlapa, který je načichlý motorovým olejem a raději odejde hledat něco k jídlu. Dawson už je ale pod kapotou a pilně sleduje výklad o karburátorech.

 

Joey a Jen vystoupí z výtahu a stojí před dveřmi, které vedou ke kancelářím Jennina otce. Jen chce vejít, Joey ji ale zastavuje: „Počkej, Jen, Jen! Podívej, jak to náhlé zjištění a odhalení napovídá, tu dlouhou cestu absolvuješ proto, aby si viděla tohoto muže, aby si jej konfrontovala s něčím, co cítím jako jednu z nejdůležitějších věcí v tvém životě. Já to už prožila, tedy aspoň něco velmi blízkého, takže vím, že se to stane jen jednou a proto je lepší, když si člověk udělá malinko čas a popřemýšlí, co se stane.“ Jen souhlasí.

 

Pacey sedí sám ve školní jídelně a poslouchá rozhovor dvou studentů u vedlejšího stolu. Oba si nemohou vynachválit jednoduchost testu, který dnes psali, dívka dokonce prohlásí, že se na něj ani neučila a nepochybuje, že má za jedna. Pacey se zadívá přes jídelnu na Druea a kývne na něj. Drue mu pokývání oplatí.

 

Jen a Joey jsou na toaletách. Jen si právě opláchla obličej, Joey si ale všimne, že pláče a zeptá se, co se stalo. Jen: „Bože, já jsem nenáviděla Capeside. Když jsem byla malá holka, tak dvanáctiletá, já… bože, opravdu jsem jej nenáviděla. A vím, že to teď bude znít směšně, ale bylo to kvůli babičce. Hrozně jsem se jí bála. Takže kdykoli tam máma chtěla jet na návštěvu, já jsem strašně moc nechtěla. A… jednou, byl to pátek, jsme měly znovu odjet do Capeside na víkend, jen já a máma, protože táta měl moc práce. A já si pořád stěžovala, v taxíku jsem s mámou celou cestu na nádraží bojovala. A když jsme se dostali na nástupiště, z nějakého důvodu, do dnes vlastně nevím, z jakého, se najednou otočila a řekla: ‚Jen, opravdu nechceš jet? Dobře, zůstaň tady. Jdi domů a buď se svým otcem!‘ Pamatuju si, že jsem byla v šoku – z toho, že jsem vyhrála. Že místo toho, abych jela do Capeside, budu moct strávit celý víkend s tátou! Opravdu jsem tátu milovala, ale…“ V tom do místnosti vejde žena, Jen přestane mluvit a podívá se na Joey. Obě si vezmou své věci a odejdou.

 

Gretchen vejde do místní restaurace a po chvilce k ní přijde nepříjemně vyhlížející servírka. Gretchen začne, že by si vzala tuňákový…, servírka ji ale hned utne, tuňáka nemají. Jak Gretchen hned zjistí, stejné to je s kuřecím i vaječným salátem. Ale mají hovězí! Gretchen se zeptá, jestli je restované a servírka odpoví, že něco takového. Gretchen si tedy vezme dva. A také dvě láhve Coca-Coly. Servírka je už ale na odchodu a přes rameno houkne, že mají jen Pepsi. Gretchen jen malomocně pokrčí rameny.

 

Do kanceláře pana Lindleyho vejde jeho sekretářka s tím, že venku stojí dvě mladé ženy a jedna z nich tvrdí, že je jeho dcera. Pan Lindley jí bezvýrazně pokyne, ať je pustí dál, když však ve dveřích opravdu uvidí svou dceru, nadšeně vyskočí a divoce ji obejme. Jen mu představí Joey Potterovou z Capeside a pan Lindley se zeptá, co je přivádí. Joey mu řekne, že Jen byla přijata na Newyorskou Univerzitu a pan Lindley okamžitě zavolá zpět svou sekretářku. Chce, aby zrušila jeho veškerý odpolední program. Jen zaprotestuje, tohle dělat nemusí, její otec ji ale přeruší: „Moje dcera byla přijata na univerzita. Nezáleží na kterou. To je velká událost v životě každého otce. Je to daleko důležitější, než nějaké nudné obchodní jednání. Budeme oslavovat!“

 

Drue a Pacey vejdou do baru, kde se to hemží podivíny, kteří hrají kulečník a rozjařeně pijí. Paceymu se to místo nelíbí, měli by být opatrní. Jenže jak zjistí, Drue je tu jako doma, jen s tím rozdílem, že mu tu všichni říkají Gilbert. Drue mu do ruky strčí jeho falešnou občanku, čímž Paceyho malinko rozladí. Ten muž na fotce je totiž obtloustlý, plešatící Asiat, čtyřicátník. Drue nechápe, o co jde, mohl by být jeho dvojče! Kromě toho, tady se na fotky nedívají, zajímá je něco jiného. V tom k nim přijde servírka a ptá se Gilberta, koho to přivedl. Pacey jí podá občanku, kde si milá dáma přečte – David Kebo z Rhode Islandu a hned se zeptá, co si dá. Pacey na ni chvilku nevěřícně kouká, zatímco Drue objednává první dávku tequily a mává novou kreditkou. Pak se Paceyho zeptá, jestli ví, proč ho sem vlastně přivedl! Myslí si totiž, že tohle místo, jak to tak vypadá, bude jeho univerzitní zkušeností. Pacey přizná, že se dnes ve škole cítil hodně osamělý. Drue mu připomene, že bylo volno a Pacey odpoví, že není připravený vést tenhle rozhovor s kýmkoli a vůbec ne s ním. Drue si myslí, že je to v pořádku, jen chtěl, aby tohle místo znal. Protože, když pominou to stigma prohry a úpadku, jsou obklopeni dobrými lidmi. Chytrými a bohatými. Servírka jim přinese pití, a oba dva jej hned s poznámkou ‚na budoucnost‘ vypijí.

 

Ira veze Gretchen a Dawsona zpátky k jejich vozu a vypráví jim o starých časech. Ptá se jich, kam vůbec jedou a Dawson odpoví, že tohle je těžké říct. Ira se rozpovídá o tom, jak kdysi křižoval Texas, když jej Gretchen přeruší otázkou, kolik je to všechno bude stát. Dawson ji začne peskovat, tohle není zrovna nejuctivější dotaz vzhledem k faktu, jakou laskavost jim Iry právě dělá. V tom je ale přerušen, když Ira vyštěkne: „Šedesát babek!“ Dawson je v šoku, to ale není všechno. Ira: „Šedesát za tu pneumatiku a dvacet za odvezení.“ Dawson se otočí ke Gretchen a zacvrliká: „Dáš mu ty peníze, zlato?“

 

O chvilku později stojí Dawson a Gretchen na kraji silnice a Dawson je rozčilený: „Jsem zmatený. Copak jsem vám celé dopoledne nepomáhal s vaším autem?“ Dozví se, že tohle je sice pravda, bude z něj fantastický mechanik, když ale nemají peníze, nemůže jim nijak pomoct. Popřeje jim štěstí a vydá se na cestu. „Tak tohle se stalo, také.“ zamumlá Dawson.

 

Jen, Joey a pan Lindley usedají na svá místa v restauraci Westside Grille. Pan Lindley se zdraví s číšníkem, objednává pití a prosí ho, ať řekne šéfkuchaři, že jsou tady, on už bude vědět, co jim přinést. Jen svého otce osloví, po delší pauze si to ale rozmyslí a s tím, že zapomněla, co chtěla říct, zase zmlkne. Joey panu Lindleymu řekne, že Jen byla přijata na pět univerzit. Jennin táta je ohromený, on sám byl přijat jen na jednu. Zeptá se, kam jde Joey a když se dozví, že do Bostonu, zeptá se, proč ne do New Yorku! Joey se ale New York zdá být příliš velký. Tohle pan Lindley nepopírá, i když Manhattan samotný tak velký není. On sám tu žije třicet let a každý den ho překvapí něčím novým. Joey chce vědět, jak přesně ho překvapí. Pan Lindley: „Dobrá otázka. Ve městě jako je New York, se všechno neustále mění. Je jako žijící organismus, který dýchá, mění se a časem se váš vztah k němu podobá neuvěřitelné romanci. Na začátku je nakažlivý, neodolatelný, postupně se ale stává pohodlným a bezpečným. Získáte pocit spojení, jako byste se znali odjakživa, jako by byl vaším nejstarším štěstím. Občas na tom nejste dobře, občas se musíte škrábat nahoru a tu a tam se přistihnete, jak si říkáte: ‚bože, jsem do tebe tak šíleně zamilovaný. A už navždy budu.‘ A myslím, že tohle mě neustále překvapuje.“ „No tedy, to byla úžasná odpověď!“ hlesne Joey.

 

Dawson přechází před autem rozsvícenými světly a marně se snaží přijít na cokoli, co by je dostalo z této šlamastyky. To je ale podle Gretchen, která spokojeně sedí na kapotě, dost špatné, protože dokud něco nevymyslí, nedostane najíst a je jedno, jak moc právě hladoví. Ale pozor, Dawson na to už přišel! Vrátí se do města, zavolají rodičům a ti jim telegraficky pošlou peníze. Když se Gretchen zeptá, co to ‚telegraficky poslat‘ vlastně znamená, Dawson si není příliš jistý, ale viděl reklamu!! Gretchen by také zajímalo, jak to, že se jeho zkušenost s tím zapadákovem liší natolik, že věří, že by tam měli banku, která je otevřená dvacet čtyři hodin denně. Dawson pochopí, že tento nápad musí vzdát.

 

Pacey a Drue hrají spolu s ostatními spoluhospodskými povaleči kulečník, když k nim přijde barman. Ptá se, jak se baví a dozví se, že báječně. Pak osloví Davida a Paceymu chvilku trvá, než pochopí, že je to vlastně on. Prý je z Rhode Islandu, což je velká náhoda, protože barman taky. A rád by věděl, jak přesně se sem dostal? Myslí, po kterých silnicích. Pacey nezaváhá a začne plácat jména silnic, která ho právě napadnou a Drue jej omluví, už je dost opilý. Jenže barman ani jedno z těch jmen nezná a Pacey se naježí. Chce říct, že je lhář? Než stačí barman cokoli říct, Pacey a Drue rozpoutají rvačku…

 

Pan Lindley se vrací ke stolu Jen a Joey a má v ruce mobil, jako by právě dotelefonoval. A také, že ano. Dostal nějaké špatné informace z kanceláře a musí se kvůli obchodu vrátit do práce. Ony dvě ale musí zůstat a ještě si chvilku pochutnávat, o vše je postaráno. Vytáhne nějakou hotovost, dá ji Jen s tím, aby Joey provedla po městě, aby jí ukázala noční kouzlo města. Nakloní se a svou dceru políbí na tvář. Nevšimne si, že Jen trochu ucukne. Pan Lindley: „Joey, lepšího průvodce nenajdeš. Moje dcera zná toto město lépe, než kdo jiný. Bylo úžasné tě poznat.“ Joey zamumlá, že i ona ráda poznala jeho, pan Lindley ale už utíká od stolu: „Jennifer, miluju tě. Jsi stále krásnější. Brzy se zase uvidíme, šťastnou cestu domů. Zavolám.“

 

Jen a Joey stojí na střeše jedné z manhattanských budov a Jen popisuje, co všechno vidí. Nakonec přizná, že to město miluje, i když nejlépe se zažije zblízka. Joey jí děkuje, je unešená tím městem, i jí. Také Jen chce poděkovat. Za to, že s ní sem jela, opravdu ji tu potřebovala. To Joey ví a chce se na něco zeptat. Co se stalo poté, co nechala matku na nástupišti vlakového nádraží. Jen odpoví, že celý víkend chodila sama po městě. První noc přespala na parkovišti téhle kancelářské budovy, druhou ve V.I.P. místnosti jakéhosi klubu a třetí na koleji u kluka, kterého potkala v baru. Joey se zeptá, proč nešla domů za otcem a Jen odpoví: „Já jsem šla.“ A potom dodá, že musí jít. Joey to ví a poznamená, že bude v pořádku. Bude ale i Jen? „Ano, možná poprvé ve svém životě.“ Joey znova přizná, že má pocit, že ji už nikdy neuvidí, což Jen znova odmítne. Joey: „Jen, vlak odjíždí v jedenáct. Stihni to. My tě tam doma totiž potřebujeme.“ Jen se usměje a odejde.

 

Dawson a Gretchen sedí na pláži, před sebou oheň. Jestli dnes Gretchen řekla něco špatného o Dawsonovi, bere to zpět. Rozdělal oheň, což je daleko víc, než dokázala kterýkoli z kluků, se kterými kdy byla. Je ohromená. Dawson jen skromně zamumlá, že tři roky ve skautu se vyplatily. Gretchen přizná, že je to hrozně sexy a ti dva se začnou líbat. Gretchen jej zastaví a zeptá se, co se to s ním děje. Dawson: „No, dnešek je skvělým příkladem. Skvělým příkladem toho, jak se naše představy konfrontují s realitou. Pořád mám svoje pokřivené vize a nesmyslné představy. Pořád si myslím, že všechno by mělo být dokonalé a že to budu já a Joey, kdo spolu budou poprvé spát. Uvědomil jsem si ale, že to musím nechat jít. Víš, já… už je načase. Mám toho tolik před sebou. Je tu univerzita, je tu to miminko… a jsi tu ty.“ Gretchen se ptá, co jí chce vlastně říct. Dawson: „Jsme do tebe zamilovaný a už si ani nepamatuju, na co čekáme.“ „To ani já.“ odpoví Gretchen a znovu se začnou líbat.

 

Jen vejde do bytu svých rodičů a najde svého otce spát u krbu. Pan Lindley se vzbudí a je překvapený, když tu svou dceru vidí. Jen se postaví před něj, s plápolajícím ohněm za zády a promluví: „Vzala jsem si taxíka. A celou cestu sem jsem si představovala, že vejdu a oznámím ti, že nejedu do Capeside. Ty by ses usmál a šli bychom na procházku.“ Pan Lindley vůbec nechápe, o čem to Jen mluví, už je dost pozdě. „Potom jsem vyšla po schodech, odemkla dveře, odložila si batoh a neslyšela jsem vůbec nic. Pomyslela jsem si, že možná nejsi doma.“ Pan Lindley pořád nechápe, jen tady v křesle usnul, už je ale vzhůru. „A potom jsem slyšela – něco jsem zaslechla. Byl to hlas, jen takové zakňučení kdesi v dálce. A potom jsem to uslyšela znova. A potom jsem ten hlas poznala. Věděla jsem, že je to Annie. Annie Sawyerová. Žila v bytě pod námi se svými rodiči a byla asi tak stará jako já dnes. Byla to moje nejoblíbenější osoba na světě.“ Pan Lindley se zmateně zeptá, jestli byla v jejich bytě. Jen: „Miloval ses s ní. Byl jsi bezstarostný, nechal si dveře od ložnice dokořán a já vás mohla vidět z haly. Viděla jsem vás skrze ty otevřené dveře.“ Pan Lindley: „Jennifer, ty potřebuješ pomoc! Už si o tom s někým mluvila?“ Jen ale pokračuje: „Běžela jsem zpátky halou, seběhla schody, vyběhla ze dveří a na Páté třídě jsem se ztratila v davu. A myslím, že od té doby to se mnou šlo z kopce.“ Pan Lindley si myslí, že si do nejmenšího detailu pamatuje něco, co se před hrozně dávnou dobou vůbec nestalo. Jen pláče: „A ty jsi to věděl, že je to tak!? Pan bože, celou tu dobu. Můj život byl čím dál odpornější a zmatenější a potom jsi mě poslal pryč. Ty – kvůli tobě jsem se tak styděla. Trestal jsi mě za věci, které jsem nemohla ovlivnit. Ty jsi mě viděl v té hale stát. A nikdy jsi nic neřekl. Nebyla jsem…“ Pan Lindley chce něco říct, Jen jej ale přeruší: „Ne, já tvoje přiznání nepotřebuji. Proto jsem sem nepřišla. Nemusíš se mi omlouvat za všechnu tu bolest, co si mi způsobil a já ti nemusím odpouštět. Jediné, co musím udělat, je odpustit sama sobě. Za všechny ty věci, které nemůžu změnit. Sbohem, tati.“

 

Pacey sedí vzadu policejního auta, zatímco Drue vedle něj zvrací. Kousek dál zastaví další policejní auto a z něj vysedne Doug. Dozví se, že tu mají nějaké opilce a výtržníky, obvyklá věc. Pacey vysedne z auta a jde za svým bratrem. Zeptá se jej, co udělá, zatkne ho? Doug poznamená, že by měl, spíš je ale zvědavý. Copak není spokojený s tím, že je blbec a smolař, musí si ke svému seznamu ještě připsat opilec? Pacey se rozzlobí a na Douga zaútočí: „Cože? Tohle jsem já!!“ Doug se jej snaží udržet v klidu a z jeho strany je to spíš než boj objetí. Pacey ale zoufale křičí dál: „Tohle je celý můj život. Toto je všechno, co mám!!!“ Doug se jej snaží uklidnit, ale bezvýsledně.

 

Gretchen a Dawson se na pláži mazlí, když Gretchen přestane: „Chci se s tebou milovat. Opravdu hodně. A také myslím, že tohle je ten pravý důvod, proč jsme sem přijeli, ale není to tak. Ačkoli tě hrozně moc chci a miluju tě, neuděláme to.“ Dawson chce vědět proč. „Protože, až se to stane, nebude to proto, že si potřebuješ něco dokázat. Bude to proto, že se budeme navzájem milovat a protože budeme připraveni jeden druhému ukázat, co to vlastně znamená.“

 

Na pozadí začne hrát píseň „Sweet Jane“ a my vidíme sérii výjevů toho, jak vypadá konec noci pro každého z našich hrdinů. Pacey a Drue sedí na zadním sedadle policejního auta. Joey stojí na newyorském vlakovém nádraží a v davu trochu ztraceně hledá Jen. Jen mezitím sedí v taxíku a pláče. Dawson na pláži usnul, zatímco vedle něj sedí Gretchen, vzhůru a také se slzami na tvářích. Pacey dorazí domů a na stole uvidí otevřené školní učebnice. Podívá se sám na sebe do zrcadla. Newyorským vlakovým nádražím se ozývá poslední výzva pro cestující, kteří chtějí jet směrem na Capeside. Joey se stále rozhlíží, dokud Jen konečně nespatří. Když se potkají, obejmou se a vydají se směrem na nástupiště.

 

Jen stojí v Tomově ordinaci: „Bylo to zvláštní. Potřebovala jsem se vrátit, udělala jsem to a myslím, že jsem to zvládla. Zjistila jsem, co jsem chtěla.“ Tom ji ale upozorňuje, že ještě zdaleka nejsou u konce, ani náznakem. Teprve ty dveře otevřeli a všechno teprve začíná dávat smysl. Jenže Jen si to nemyslí: „Ne, já jsem skončila. Tome, chápu to, opravdu. A vážím si toho, jsem opravdu ráda, že jsme tohle společně mohli podniknout, ale já… já už nemám nic, co bych mohla dodat. Určitě se někde potkáme.“ Jen se otočí a odejde z místnosti…

back


© 2000 - 2002 Jerrzy

_