. . . . .
Dawsons creek CZ

  :: Home
  :: Info
  :: Herci
  :: Postavy
  :: Epizody
  :: Scénáře
  :: Galerie
  :: Media
  :: Různé

 

 

:: #417 - Přijatí a odmítnutí (Admissions) ::

Napsal: Barb Siebertz
Režie: Lev L. Spiro
Premiéra: středa, 11. dubna 2001 ve 20:00 na The WB
Premiéra v ČR: čtvrtek, 14. listopadu 2002 v 15:00 na TV Nova
Repríza v ČR: ???
Anglický scénář: zde
Hudba z epizody: zde

 

Joey sedí ve školní jídelně, když si všimne, jak se k ní blíží Jen s hromadou knížek v náručí. Jen se zhroutí na židli a zaslouží si za to od Joey pochvalu za opravdu okázalý příchod. Joey je překvapená, tohle všechno jsou univerzity, které ji přijaly? Jen ale jen znuděně prohodí, že ne, jen ty, na které byla přijata ona i Jack zároveň. Teď si jen musí sednout a vybrat si. Joey je ohromená – je to asi pět škol. Jen: „Co můžu říct, Jack je opravdu dobrý, pokud přijde na přijímací proces, takže si to může klidně namířit ke kariéře úředníka nebo učitele. Jak to vypadá u tebe? Už něco víš?“ Joey odpoví, že ne, takže si to nejspíš zamíří ke kariéře číšnice. V tom k ní kdosi přijde a předá jí vzkaz, že má přijít na sekretariát a zavolat domů. Jen: „Něco mi říká, že se pleteš.“

 

Dawson a Jack sedí ve své třídě, když Dawson dostane stejný vzkaz jako před chvílí Joey. Jack si jej přečte a myslí si, že je to znamení. „Mohl by tu být jiný důvod, proč vytáhnout zodpovědného Dawsona Leeryho z hodiny? To těžko.“

 

Joey stojí na sekretariátu, když vejde Dawson. Je to zvláštní náhoda a oba doufají, že šťastná. Když se telefony uvolní, sekretářka, která si postěžuje na to, že rodiče by neměli týrat své děti telefonáty, jim podá přístroje a oba dva vytočí čísla domů. Ozvou se Bessie a Gale a jak Joey, tak Dawson tu svou poprosí, aby otevřely obálku. Na Joey čeká dopis z Worthingtonu a na Dawsona z Newyorské filmové školy. Dawson: „Mami, můžeš mi to přečíst znovu. Myslím, že jsem nerozuměl.“ Joey: „To snad ne. Opravdu to tam píší? Pane bože!!“ Dawson: „Ne, slyšel jsem tě. Jo, rozumím, dobře, musím jít.“ Oba ve stejnou chvíli položí sluchátka. Joey se širokým úsměvem, Dawson se zamračeným obličejem.

 

Dawson a Joey jdou školní chodbou a Dawsona už přestává bavit Joeyino chlácholení. Je v pořádku. Joey ale jen ví, jak by jí bylo, kdyby to bylo přesně naopak. „Byla by si za mě šťastná, stejně jako jsem já za tebe.“ V tom se u nich objeví Pacey a ptá se, co se děje. Dawson nechá přísun informací na Joey a odporoučí se. Joey: „Oba jsme volali domů a zatímco on zjistil, že jej nevzali na Newyorskou filmovou, já se dozvěděla, že mě přijali na Worthington!!!“ Pacey je nadšený, hned Joey gratuluje a také ji kárá! Měla by se z toho radovat, Dawson by to chtěl! Joey to jen přijde zvláštní, jí se takovéhle věci nestávají. Pacey ji chytne za ruku a vede ji ze školy. Joey protestuje, ještě mají poslední hodinu, Pacey ale pronese, že se vším respektem, který má k hodinám historie, teď jde o její budoucnost. Určitě se nemůže dočkat, až si ten dopis přečte sama. Kromě toho, když nepůjde na hodinu, tak ji nevezmou na vysokou, nebo jak???

 

Jack a Jen jsou v jedné z učeben. Na stole je hromada informačních letáků a videokazet. Jednu z nich drží Jen a chce ji pustit, zatímco Jack divoce protestuje. Jestli to video uvidí ještě jednou, bude zvracet. Teď ale začne protestovat Jen. Mají tu plno škol, ze kterých si musí vybrat. Měli by to provést nějak systematicky. Jack si ale myslí, že jen oba ztrácí čas. „Oba přece víme, že jen jediná volba. Newyorská univerzita. Co? Je to skvělá škola a sama jsi říkala, že New York je jediné město, ve kterém stojí za to žít. Takže, prosím, můžeme to prostě udělat?“ Jen se ale zeptá, co by řekl, kdyby mu pověděla, že už si tím není tak úplně jistá. Jack: „Řekl bych, že tu někdo potřebuje vyřešit své problémy.“

 

Bodie stojí u ledničky a diktuje Bessie, co všechno se musí koupit. Do domu vejdou Joey a Pacey a jak Bessie, tak Bodie jsou nadšení tou úžasnou zprávou. Pacey jim oznámí, že vynechali školu, protože Joey má trochu problémy uvěřit. Bodie se vydá pro dopis a Joey se zajímá, co to provádí. Bessie se rozhodla uspořádat zítra oslavu toho, že se jako první Potterová dostala na vysokou. Joey by si měla promyslet, koho chce pozvat. Bodie přinese dopis, Joey se k němu ale nežene. Bessie už jí ho přece přečetla, ví, co v něm je! „Já nevím, proč jsem tak nervózní.“ Pacey: „Protože tohle z toho všeho udělá skutečnost.“ Joey vezme dopis a začne nahlas číst: „Drahá Josephine Potterová, gratulujeme Vám. Worthingtonská univerzita je potěšena, že Vám může nabídnout vstup do podzimního semestru roku 2001.“

 

U dveří Leeryovic domu se ozve zvonek a Dawson zabrání už hodně těhotné Gale, aby šla otevřít. „Neměla by si tu tak běhat a otevírat dveře, ne v tvém stavu. Odpočiň si, jdi něco plést. A přestaň se na mě dívat tím lítostivo-máminovským pohledem, jako by se stala ta nejhroznější věc na světě. Je to jen jedna škola.“ Gale by ale jen byla ráda, kdyby mu mohla jakkoli pomoct a dostat z něj to zklamání. Dawson ji ale ujistí, že je v pořádku a otevře dveře, za kterými stojí Gretchen. Hned Dawsona políbí, až pak si všimne Gale, která je ráda, že Dawsona odvádí ven. Potřebuje vypnout a… „Mami, přestaň, zabíjíš mě!“ Gale poslušně odejde do kuchyně a Gretchen se jej zeptá, jak mu je. A chce upřímnou odpověď. A Dawson odpoví, že ho to hrozně štve. Když ho nechce New York, Kalifornská univerzita o něj ani nezavadí. Gretchen jej ale chladí. New York nemá s L.A. nic společného. A navíc by chtěla vyzdvihnout fakt, že jistý A.I. Brooks nikdy nechodil do filmové školy. Vzdělání raději přenechal životu. „Takže říkáš, že bych měl jeho peníze využít a udělat film?“ „A proč ne? Filmovou školou přece nic nezačíná ani nekončí.“ Dawson se začne usmívat a Gretchen chce vědět, proč. „Před deseti minutami jsem byl naprosto ztracený. Jen a Jack se dostali téměř na každou školu, na kterou poslali přihlášky, Joey se dostala na Worthington a já se jen chtěl někde zahrabat a litovat se. Potom ale přišel někdo, kdo mi připomněl, že svět je plný příležitostí.“

 

Jen se neklidně vrtí na pohovce svého psychiatra, který tak pozná, že se něco děje. A má pravdu, Jen má problém s Jackem. Chtějí jít na stejnou školu, nebo být aspoň ve stejném městě, aby si navzájem pomohli přežít ten příšerný první rok školy. Zatím to zní jako skvělý plán, ten se ale podle Jen hroutí v okamžiku, kdy ji Jack nutí, aby šli do New Yorku. Tom poznamená, že tohle je přivádí k jejímu nejméně oblíbenému tématu – rodičům. Proč se vždy a znova vkrádají do tohoto pokoje? Jen podezíravě poznamená, že to je otázka, na kterou asi zná odpověď. Tom ale odpoví, že tu zná i ona. Tom se jen snaží přijít na to, proč Jen ztrácí svůj chytrý humor kdykoli, kdy na tohle téma narazí. Myslí si, že Jen má strach, že by mohli přijít na něco důležitého. Ptá se, kdy se svými rodiči naposledy mluvila. Máma tu byla minulé Díkuvzdání a pateticky se pokoušela pospravovat jejich vztah. A otec? Jen se přistihne, že vlastně neví. Neví, jestli s nim vůbec kdy mluvila, vždy mluvil tak nějak skrze ni. Tom chce, aby si vzpomněla, Jen se ale brání: „A proč? Abyste mi vysvětlil smysl nějakého zapomenutého směšného rozhovoru, který tenkrát očividně nic neznamenal?“ „Možná tenkrát neznamenal nic, ale teď je zjevně pro tebe velmi důležitý!“ Jen na to odpoví, že by nejraději odešla. Tom: „Opravdu? A nebo chceš zůstat a zjistit, proč je to pro tebe tak těžké?“

 

Joey a Pacey vykládají auto, naložené potravinami a potřebami na oslavu, které Bodie nakoupil. Joey si myslí, že to trochu přehání, pak se ale zaměří na Paceyho. Ještě to vůbec neprobrali, protože se snaží vzpamatovat z toho, co se stalo. Je zvláštní, když se člověku splní sen. Pacey to chápe, to samé si říká pokaždé, když se na ni podívá. Joey se  nelíbí, jak mění téma, Pacey ji ale zastaví: „Joey, dnes o tom mluvit nebudeme, protože dnes nebude řeč o ničem negativním. Dnešek je tu od toho, abychom oslavili zasloužený výsledek tvé úžasné práce. Takže já teď půjdu pro vozík, než si uženu kýlu. Uvidíme se uvnitř.“

 

Joey vejde do domu a všimne si pošty. Vezme dopis, který má značku Worthingtonu a její obličej zvážní. Když se Bessie zeptá, co to je, Joey odpoví, že jde o finanční uspořádání studia. Worthington bude rád, když nastoupí, ovšem, pokud rodiče složí patnáct tisíc dolarů. Bessie nevěří svým uším, takové peníze nemají. To ale Joey ví: „Věděla jsem, že to bylo příliš krásné na to, aby to byla pravda. Je to způsob, jakým mi vesmír říká: ‚Ne tak rychle, Joey Potterová. Nejdeš nikam!“

 

Joey a Bessie sedí v kanceláři sekretářky a mluví o tom finančním uspořádání. Joey: „Takže to, co se nám snažíte říct je to, že jsme potrestáni za to, že rodinný podnik vydělává? Kdyby to tak nebylo, dostala bych vyšší stipendium?“ Sekretářka přizná, že je to pravda, loni vykázali vyšší zisk než rok předtím a nezáleží na tom, že i jejich dluh byl vyšší. Nezáleží na tom, že otevřít penzion stálo peníze a nezáleží na tom, že těch patnáct tisíc nemají. „Nikdy jsem neřekla, že je ten systém spravedlivý.“ řekne sekretářka. Joey tomu nevěří, mohla zažádal o více stipendií, teď je ale pozdě. Sekretářka přednese návrh – studentské půjčky, dnes je využívá kde kdo, ne ale Joey: „Ne, nechci odpromovat a mít na krku šedesátitisícový dluh. Takhle svůj život začít nemůžu. Neudělám to. Nedává to smysl. Je ještě hodně míst, na jejichž odpověď čekám.“ „Tohle ale byl tvůj sen.“ namítne Bessie. „Bessie, občas se sny prostě nesplní.“ odpoví její mladší sestra.

 

Joey a Bessie dorazí zpět domů a uvidí Dawsona, jak vykládá další náklad jídla. Bessie chce všechny poslat domů, Joey to ale nechce. Také nechce, aby komukoli cokoli říkala. Bessie se netváří nadšeně, nic ale neřekne. Dawson zavolá, že už měl strach, že Joey zmešká svou vlastní oslavu a Joey se jej zeptá, kde všichni jsou a dozví se, že za domem. Gretchen, Jack a Jen se dostali do žhavé debaty o New Yorku, a protože New York s ním nechce mít nic společného, tak raději odešel. Joey na to nic neřekne a Dawson si myslí, že je to stále kvůli tomu, že jej lituje. Také se jí ptá, jak to šlo na sekretariátu, Joey odpoví, že to bylo skvělé a vejde do domu.

 

Tam potká Paceyho, který z jejího výrazu pozná, že to asi nešlo tak dobře, jak čekala. A Joey mu to potvrdí, doplatila na to, že tohle místo vydělává. Pacey si myslí, že je tu určitě něco, co můžou udělat, Joey jej ale chladně brzdí – není tu nic. Snad jen to, že můžou jít ven a oslavit ten úžasný výsledek, pro který tak tvrdě dřela. Pacey ji chce uklidnit, to ale Joey jen popudí: „Proč Pacey? Není tu nic, co by si mohl říct nebo udělat, aby si změnil to, co se stalo. Je to tak, jak to je. Nikdo to nemůže změnit.“ Pacey se ptá, co tedy ostatním řeknou. „Nic. Podívej, nechci, aby mě litovali, jasné?“

 

Joey vyjde z domu v momentě, kdy Jack vypočítává přednosti New Yorku. Co třeba metro? Jen si odfrkne, jde vidět, že ještě v životě nebyl ochmatáván v metru. Gretchen přizná, že New York nenávidí, a Jen chce něco dodat, když si všimne Joey. Jack vezme sklenici a chce připít. Jen pronese něco na způsob, ať si Worthington Joey zaslouží a Jack ji chce vtáhnout do debaty o New Yorku, to ale Joey odmítá.  Gretchen si všimne, že z domu vyšel i Pacey, s velmi zvláštním výrazem ve tváři a rozhodne se pomoct mu s jídlem. Jen pokračuje v hovoru o New Yorku, který je podle ní k ničemu. Jack nevěří svým uším. Dva roky básnila, jak je úžasný a teď najednou obrátila? Jen si myslí, že by měl poslouchat to, co říká teď a poznamená, že se jeho chování po přihláškovém maratónu úplně změnilo. Je k ní tak necitlivý! Jack si z toho udělá legraci a Jen znova vykřikne – dělá si z ní zase legraci před ostatními! To dřív nedělal. Jack zamumlá, že ona se dřív také nechovala jak šílenec a Jen uraženě odejde.

 

Pacey hlídá grilující se maso, zatímco se jej Gretchen ptá, jestli je v pořádku. Ví, že Joey, odcházející na kolej, mu asi dělá starosti a možná se bojí o svou budoucnost. Pacey ji ale opravuje – věc, o kterou má právě teď strach, je její budoucnost, on sám žádnou nemá! Gretchen se rozčílí, tohle si myslí jen on a pokud tomu bude věřit, opravdu se to stane. A ptá se jej, co chce vlastně dělat. Pacey se ujistí, že Gretchen ani necekne a řekne jí, že Joey na Worthington nejde, kvůli nízkému stipendiu. A je příliš hrdá na to, aby někomu něco řekla. Gretchen si myslí, že je to hrozné, podle Paceyho je to ale ještě hodně horší: „Myslím, že z toho mám radost.“

 

Jen sedí na molu u domu Potterových. Jack se posadí za ni a zeptá se jí, co to mělo celé znamenat. Jde o víc, než jen o jeho necitlivost. Jen se ptá, jestli si pamatuje, když se nastěhoval k ní a babičce, řekl, že se nemůže vrátit domů, protože tam pro něj nic není. No a tohle ona cítí k New Yorku. Ví, že nebude muset bydlet s rodiči, ale přesto se bojí vrátit. Aniž by to uměla blíž vysvětlit. Jack myslel, že tohle probírá s Tomem, Jen se ale přizná, že vždy změní téma. A chtěla by to udělat i teď. Jack: „Jestli nechceš jít do New Yorku, nemusíme tam chodit. Pro mě je daleko důležitější, abychom byli ve škole spolu. Podívej, ať už jsou tvé staré rány jakékoli, nedovol, aby ti bránili v tom jít dál. Na to si už ušla příliš dlouhou cestu. Takže, buď hodná psychicky narušená holčička, jdi zpátky na terapii a vyřeš to.“ „Vidíš? Necitlivý!!!“ vyjekne Jen, hned vzápětí se ale s Jackem rozverně objímá.

 

Oslava za domem pokračuje, když se na obzoru objeví Gale s Mitchem, kteří nesou obálku. Nejdřív pogratulují Joey a pak předají synovi to, na co tak nedočkavě čeká – dopis z Los Angeleské filmové školy. Dawson ji nervózně otevře a potom vykřikne: „Vzali mě!“ Všichni začnou vykřikovat gratulace a radostná zvolání, jen Joey se rychle zvedne a vejde do domu. Pacey ji pozoruje a nesouhlasně pokývá hlavou. Dawson se po chvilce rozhlédne a zeptá se: „Kde je Joey?“

 

Dawson vejde do domu a najde v něm Joey. Sedící v křesle, plačící. Joey se rychle vzpamatuje a s pokusem o úsměv mu poblahopřeje. Dawson jí na to ale neskočí, co se stalo? Worthington byl přece vždy její sen. Nedostala se tam? Nebo skončila na čekací listině? Joey mu nakonec přizná, že aby mohla na školu, chybí jí patnáct tisíc dolarů, které nemá. Dawson si myslí, že to nějak musí jít zařídit, jsou to jen peníze. Tak moc pro to dřela! Joey poznamená, že to od něj zní tak jednoduše, jako by hned za rohem bylo nějaké rychlé řešení. Jenže není. Všechno prošla, do posledního papíru, získání stipendia pro ni bylo stejně důležité jako přijetí samo. A nepovedlo se. Dawson se na ni chvilku dívá a potom se usměje: „Je Worthington opravdu to, co chceš?“ „Ano.“ odpoví Joey. „Potom chci, aby sis vzala peníze pana Brookse.“ Joey je v šoku, to nemůže myslet vážně! Pan Brooks mu ty peníze nedal bezdůvodně. Dawson souhlasí – má s nimi udělat něco skvělého a to, že je dá jí, je přesně ono. Dawson: „Podívej, já vím, že chceš říct ne a je to v pořádku. Neříkej ale ne, dokud si nepromyslíš všechny možnosti. Joey, my tady mluvíme o tvé budoucnost! Vezmi si na to den nebo kolik času jen budeš chtít, slib mi ale, že si to promyslíš.“

 

Joey vejde do Dawsonova pokoje, jeho tam ale nenajde. Prohlíží si jeho fotky na stěnách, když Dawson vejde. Všiml si, že nemá žádné fotky jeho a Joey, musí s tím něco udělat. Joey přizná, že o tom hodně přemýšlela a zjistila, že nikdy nebude schopná mu to splatit. Dawson ale o zpětném splácení nemluvil. „Dawsone, musela bych. A nemůžu si od tebe vzít tolik peněz! I kdyby to byly jen stovky, místo tisícovek, jen když to řekneš, tak…“ Dawson rychle pochopí, Joey si myslí, že by ty peníze mohly zničit jejich přátelství. Jenže když přežilo tohle léto, může přežít cokoli! Jenže Joey si myslí, že tohle ne. Dawson: „No tak, přestaň. Počkej. Vím, jak moc ti na té škole záleží, nechci, aby si tu příležitost zahodila.“ Joey ale má pocit, že tohle je už příliš, copak to nechápe? Dawson to ale opravu nechápe. Neví, proč mu nedovolí, aby jí pomohl, jsou tu přece jeden pro druhého! Viděl ji zvládat už tolik bolesti, dokonce než její máma onemocněla a táta… Joey jej hned přeruší, nechce, aby ji litoval. Dawson se ale nedá: „To nedělám. O tomhle to není. Když si musela zvládat všechnu tu  bolest, nikdy jsem nebyl schopný ti pomoct, vyřešit to. Teď ale můžu. Jen potřebuji, aby si mi to dovolila! Ani to nezvážíš?“ „To už jsem udělala. Nech mě jen říct děkuji a odejít.“

 

Jen sedí v Tomově ordinaci a Tom se jí ptá, o čem by dnes chtěla mluvit a Jen jej překvapí, když oznámí, že už je připravená mluvit o svém otci. Jaké to bylo, když jej viděla naposledy. Asi to bude znít pitomě, ale ona si nepamatuje jejich poslední rozhovor. A neví proč, ale má pocit, že bude plakat. Tom ví, že je to pro ni těžké, je ale důležité, aby o tom mluvila. Jenže jak má Jen mluvit o něčem, co si nepamatuje? Tom chce, aby si vzpomněla, jestli u toho někdo nebyl. Matka nebo nějaký přítel. Kdokoli, kdo by jí pomohl doplnit bílá místa.

 

Pacey jde otevřít dveře svého domu a najde za nimi Dawsona. Řekne mu, že Gretchen zmeškal, Dawson chce ale mluvit s ním. Joey mu už určitě řekla o těch penězích a chce vědět, co si o tom myslí. Pacey odpoví, že patnáct tisíc je hromada peněz, když ji chce dát někomu, s kým ho nic nepojí. Dawson: „Ona si zaslouží jít na Worthington, Pacey. Víš to stejně dobře jako já. Zaslouží si víc než…“ „Než mě?“ přeruší jej Pacey a Dawson se začne okamžitě bránit: „Tohle jsem neřekl a ani jsem si to nemyslel. Pacey, ona bojovala o Worthington od okamžiku, co jsme přišli na střední školu. Přes všechny překážky, proti lidem, kteří ji hned odepsali za to, jaký je její otec. A ona zvítězila, byla přijata! A já prostě nemůžu sedět a dívat se, jak to všechno ztrácí jen kvůli hloupým penězům. A myslím, že ani ty. Dokážeš si představit, že by jinde mohla být šťastná?“ „Ne, neumím.“ odpoví Pacey.

 

Drue pracuje v docích, když se u něj objeví Jen. „Čemu vděčím za tu nemilou návštěvu? Ztěží jsme za poslední měsíce promluvili, což jen mimochodem ničilo moje ego“ zatrylkuje Drue a Jen pochopí, že tenhle jí to rozhodně neusnadní. Nechápe, jak vůbec mohli být přáteli. Drue: „No, víš, byli jsme přátelé, protože jsme si byli hodně podobní. Oba jsme hrozně toužili po tom, abychom nic necítili.“ Jen tuto myšlenku vezme v úvahu, nicméně přišla, aby se jej na něco zeptala a pro jednou by potřebovala, aby ji bral vážně. Co se stalo poslední noc, kdy byly spolu v New Yorku? Drue pobaveně nevěří, že by si to nepamatovala, ale odpovědí poslouží: „No, zavolala si, protože tvoji příšerní rodiče tě posílali pryč. Začali jsme u mě doma, kde jsme vyprázdnili bar. Potom jsme ve Washingtonském Square parku sehnali nějaké dobré zboží a skončili  v luxusním bytě tvých rodičů. Jestli si to dobře pamatuju, právě jsme se uvelebili na pohovce, uslyšeli ve dveřích klíče, schovali se ve tvém pokoji, kde jsi mě dál ničila. Bylo to opravdu unášející. Zvlášť ta část, kdy do pokoje vešla tvá matka a přidala se k nám.“ Jen se rozčílí, proč jí to dělá? Drue ale poznamená, že je to všechno minulost, měla by to nechat být. Jen: „Já bych ráda, ale nemůžu. Potřebuju vědět, co se stalo. Neřekneš mi to, prosím?“ Drue to ale odmítne. Jen: „Víš, myslela jsem, že aspoň pro jednou by si mi mohl chtít pomoct. Ale mýlila jsem se.“

 

Joey sedí za domem a sleduje obzor, když se k ní připojí Pacey s návrhem: „Pořád můžu prodat ledvinu!“ Podle Joey to ale není legrace, což Pacey ví. Joey přemýšlí, že by tu jeden rok zůstala, potom by dokázala, že je finančně nezávislá a podala si přihlášku znova. Je to přece jen jeden rok. „Ne, Joey, ty tu nezůstaneš. Z týdnů budou měsíce, z měsíců roky a z roků dekády. A najednou budeš žít život, který bude jen torzem toho, jakým měl být. Toto se ti nestane, Joey. Ty to nechceš, já to nechci. A Dawson to nechce také. Co vlastně chceš?“ zeptá se nakonec.

 

U dveří domu babičky Ryanové se ozve zaklepání, které má na svědomí Drue. Ptá se Jen, jestli může dovnitř, Jen to ale odmítá. Drue poznamená, že mu to asi neulehčí – přišel se omluvit a říct jí, co se tu noc stalo, když je to pro ni tak důležité: „Pravda je, že jsi ten den byla bez sebe a když si mě přivedla k sobě domu, byl jsem v šoku. Řekla si mi, co se stalo s Billym, a jak vás nachytali, přesto sis mě přivedla domů. Seděli jsme na gauči, kde si trochu neohrabaně čekala, až udělám první krok. Věděl jsem, že se mi líbíš, zdálo se mi ale, že já tebe moc nezajímám. Každopádně jsme se daleko nedostali, protože vaši přišli domů. A tvůj otec byl nepříčetný. Začali jste se hrozně hádat. On na tebe křičel ‚děvko‘ a ty na něj ‚pokrytče‘. A když to začalo být zajímavé, vyhodil mě.“ Jen tedy pochopí, že Drue ve skutečnosti neví, kvůli čemu to celé bylo. Drue jí to potvrdí, jedno ale věděl jistě – nebylo to kvůli nim. Celý večer vůbec nebyl o nich. A Jen si uvědomí, proč o tom nechtěl mluvit. Ráda otce provokovala a Druea jen využila. Drue jí řekne, ať si s tím nedělá starosti, vydedukoval z toho, že je lesbička nebo tak něco. Jen přizná, že by si to přála a za to zneužití se mu omluví. Drue omluvu přijme.

 

Joey vejde do dveří Dawsonova pokoje, který si jí chvilku nevšimne. Když nakonec vzhlédne od stolu, pozná z jejího výrazu, že ji nepřesvědčil ani Pacey. Joey ale má něco, co mu musí říct, není si ale jistá, jestli vůbec může: „Tu noc, kdy jsme na sebe narazili před kinem, jsem se snažila utřídit myšlenky a když ses mě zeptal na tu velmi osobní otázku, měl jsi pravdu. Na tom lyžařském výletu jsem s Paceym spala. Chtěla jsem ti říct pravdu, Dawsone, ale po tom všem čase, kdy jsme se procházeli a mluvili jsme, měla jsem pocit, že se mezi námi všechno urovnalo. A že je to lepší, než v co jsem kdy doufala. Takže když ses mě zeptal… já nevím. Myslela jsem si, že by si tomu nerozuměl.“ Dawson poznamená, že mu ani nedala šanci. „Já vím, že jsem ti měla říct pravdu, Dawsone. Vím, že ode mě nebylo fér nechat tě věřit, že všechno zůstalo při starém, že…“ „Že jsem ta nejdůležitější osoba v tvém životě.“ doplní ji Dawson. Joey neví, co dodat, snad jen to, že jej nechtěla ranit. A odejde.

 

Jen znova sedí u Toma a je lehce rozladěná. Po všem tom mluvení, hledání a pláči, vše, co si pamatuje, je fakt, že naposledy, kdy viděla svého otce, se s ním hrozně pohádala. Což vzhledem k jejich minulosti není až tak šokující zjištění, ona ale přesto neví, proč se vůbec hádali. Bylo to pro to, že ji chtěli poslat pryč? Tom poznamená, že není ještě připravená to zjistit. Až se tak stane, vzpomene se. Jen poznamená, že dnes je opravdu moudrost sama. Jenže, co až si vzpomene? Nebude mít jen další důvod nenávidět své rodiče? Tom: „Myslíš si, že jsi tu, aby si střádala důvody k nenávisti svých rodičů?“ Jen odpoví, že ne – že by snad proto, aby je přestala nenávidět? Tentokrát se trefila? Tom zamumlá, že si není jistý. Jen: „No tak doktore, už mě nechte na pokoji. Jeden z nás má v tomto oboru diplom!“ Tom: „Jsi tady proto, aby si přestala nenávidět sebe. Když se chováš tak, jak ses chovala, když máš sex v posteli svých rodičů ve dvanácti, když užíváš alkohol a drogy ještě před tím, než můžeš řídit, ano, tohle všechno je jeden velký výkřik, který touží po lásce. Děláš to, protože ti někdo ukradl tvé dětství způsobem, kvůli kterému se budeš zlobit ještě hodně dlouho. Ale důvod, který stojí za tím, že se takhle chováš stále a za tím, že stojíš na sebezničující cestě, není to, že z toho, co se stalo, viníš otce. Obviňuješ sama sebe. Proto si nechceš pamatovat. A pokud to bude trvat, budeš si stále říkat, že ať se stalo cokoli, je to tvoje chyba. Budeš se i nadále okrádat o ty nejúžasnější okamžiky života, dokud sebe sama nepřesvědčíš, že máš pravdu. Ty ji ale nemáš, Jennifer. Jsi krásná, nevinná mladá žena, která je předurčena k tomu, aby na tomto světě zářila způsobem, který si ani neumíš představit. A já jsem tu proto, abych ti pomohl to vidět.“ „Hm, mohla bych začít chodit čtyřikrát týdně?“ zeptá se Jen se zájmem a Tom se rozesměje.

 

Pacey sedí na verandě a vidí Joey, která přijíždí k domu. Když vysedne z auta, zeptá se jí, jestli jdou na Worthington! Byla přece za Dawsonem. Joey přizná, že u něj byla, ale jen proto, aby mu řekla něco, co měla už dávno. Pacey pochopí – něco o nich a sexu. Joey přikývne, neví, proč mu lhala, ale udělala to. Podle Paceyho to ale je v pořádku, řekla mu to teď a to je důležité. A když už jsou u té upřímnosti, měl by se také k něčemu přiznat. „No, jakkoli jsem byl šťastný, když jsem dozvěděl, že půjdeš na Worthington, myslím, že jsem byl stejně šťastný, když jsem zjistil, že nepůjdeš. Nejde o to, že bych nechtěl, aby si šla a splnila si všechny své sny, protože tohle já chci. Ale poprvé jsem měl pocit, že to nejsem já, kdo tě drží zpátky.“ Joey se vyděsí, jak si něco takového může myslet, okamžitě toho musí nechat!! Pacey: „Dobře, nechám toho, když mi něco slíbíš. Až přijde ten den, a může přijít daleko dřív, než si můžeme představit, až přijde den, kdy budeš mít pocit, že tě brzdím, slib mi, že se mě zbavíš.“ Joey mu něžně odpoví: „Pacey, toto ti neslíbím. Chceš po mě, abych ti slíbila, že tě nechám jít. A to já udělat nemůžu.“

 

Jen a Jack sedí na zemi, před sebou nádobu se zlatou rybkou a upřeně ji sledují. Jack se opatrně zeptá, co že to přesně dělají a Jen odpoví, že už mu to říkala – je to cvičení paměti. „Můj cvokař mi to doporučil. Je to něco na způsob sebehypnózy. Takže, když se budeš na tu rybu dívat zhruba půl hodiny, pomůže ti to vzpomenout si. Doufám, že si během toho čučení na rybu vzpomenu, proč jsem tak rozzlobená na svého otce, což mi umožní odpustit jak jemu, tak sobě, což nám v důsledku dovolí jít na školu do New Yorku, což přece chceme.“ Jack to všechno chápe, jde mu jen o to, že od té chvíle, co začala chodit k tomu psychologovi, má pocit, že by opravdu mohla být cvok! Jen: „Jacku, chceš jít do New Yorku?“ A Jack okamžitě přestane čeřit vodu: „Jasně, zmlkni, sleduj rybu!“

 

Joey se objeví na trávníku za domem a uvidí Dawsona stojícího na molu. Přijde k němu, překvapená, že ho tu vůbec vidí. Vzhledem k okolnostem. Dawson: „Myslím, že mě podceňuješ. Myslím, že se oba navzájem podceňujeme. Chci říct, Joey, to, co si ten večer, kdy jsme se potkali u kina, cítila, to, že je to mezi námi zase v pořádku,… já jsem to cítil také. A tohle nic nemůže změnit – ani to, že jdeme na školy na jiných pobřežích. Ani to, že potkáme lidi, které máme milovat navěky. A chci, aby si měla tohle…“ Dawson jí podá obálku s šekem. Joey chce začít protestovat, Dawson ji ale hned zastaví: „Já nevím, co si myslím o tom, že jsi spala s Paceym. Nevím, co si o tom budu myslet zítra, příští týden nebo příští rok, jsem si ale stoprocentně jistý, že když ti dám tohle, je to správně. Protože si jsem jistý námi dvěma… a tím, co jeden pro druhého znamenáme. A myslím, že ty také.“ „Děkuji.“ Joey Dawsona dlouze a pevně obejme. Dawson: „Na Worthingtonu zažiješ ta nejlepší léta. A já chci o nich vše slyšet!“

back


© 2000 - 2002 Jerrzy

_