. . . . .
Dawsons creek CZ

  :: Home
  :: Info
  :: Herci
  :: Postavy
  :: Epizody
  :: Scénáře
  :: Galerie
  :: Media
  :: Různé

 

 

:: #407 - Loučení s Andie (You Got Me At Goodbye) ::

Napsal: Chris Levinson a Zack Estrin
Režie: John Behring
Premiéra: středa, 15. listopadu 2000 ve 20:00 na The WB
Premiéra v ČR: čtvrtek, 31. října 2002 v 15:00 na TV Nova
Repríza v ČR: ???
Anglický scénář: zde
Hudba z epizody: zde

 

Joey sedí u školní poradkyně, už trochu unavená tou mašinérií univerzitních přihlášek. Nemá k tomu ale moc důvodů, vše jde skvěle, s jednou výjimkou. Na Williamsovu univerzitu je potřeba doporučení od „Osoby, která vás zná nejlépe“. Joey doufala, že teď několik dní nebude muset dělat obrovské rozhodnutí s ještě většími následky, očividně jí to ale není přáno. Poradkyně jí radí ať zavře oči, uvolní se, kolem je jen vzduch. „A teď položím otázku – Kdo je tím, kdo vás zná nejlépe, Joey Potterová? Teď otevřete oči. Koho jste viděla?“ Joey se jen nejistě usměje.

 

Pacey vpadne do pokoje Andie a vysype jí na postel knihy, které přinesl ze školy. Andie se totiž ukrývá před školními chodbami, protože by se jí za ten drogový úlet vysmály. Pacey jí ale připomíná, že ty chodby mají neuvěřitelnou schopnost zapomínat, jinak by například on nemohl vystrčit hlavu ze dveří. Andie je ráda, že ji všichni tak často chodí navštěvovat, chodí ale po jednom a vůbec o té noci nemluví. Pacey poznamená, že jejich přátelské klubko je momentálně ve fázi rozpadu a nejde jenom o Jen a Jacka. Andie sice podala vysvětlení, kdy hlavní myšlenkou bylo to, že pro tango jsou potřeba dva, podle Pacey ale vždy někdo vede. Andie se ale nelíbí, že si všichni myslí, že to byla Jen. Nebyla to její chyba. Chce to dát dohromady, Pacey ale nesouhlasí: „Proč, upřímně proč, Andie? Možná ne všechna přátelství jdou zachránit. Možná je to tak, že s určitými lidmi máme strávit určitou dobu a potom jít dál. Není o tomhle celý tento rok? O tom, jít dál?“ „Pacey, můžeme jít dál bez toho, aniž bychom jeden druhého opustili!“ „No, možná ne.“

 

Dawson stojí před domem pana Brookse a čeká na něj nenatřený plot. Pan Brooks vyjde ven s poznámkou, že už bylo načase, aby se objevil. I když jeho snaha jen těžko napraví škody, které napáchal na jeho lodi. Dawson mu připomíná, že to byla otázka života a smrti, pan Brooks ale podotkne, že v porovnání s tím bude natření tohoto plotu maličkostí. Dawsonovi jde ale o to, že mu doma leží plno nedotčených vysokoškolských přihlášek, pana Brookse tím ale nijak neohromí. Už jen tím, že si nemyslí, že by Dawsonovi bylo vyšší vzdělání něco platné…

 

Jen stojí u své skříňky a když se otočí uvidí Jacka. Ten se na ni zadívá, potom se otočí a jde jinam. Jen se smutně vrátí ke svým věcem, když v tom ji kdosi zakryje oči. A ten kdosi je Drue. Jen není moc nadšená: „Drue! Já měla za to, že jsme se dohodli na tom, že to nejlepší, co pro mě můžeš udělat, je zkolabovat a zemřít!“ Drue si ale chce vážně promluvit. Z několika zdrojů se k němu dostalo, že si její přátelé myslí, že on má na ni špatný vliv. To se mu nelíbí, když si s nimi nebude moct hrát, jak se potom zabaví? Jen připouští, že kvůli němu se s ní nikdo z nich nebaví, ani Jack. Drue má také jedno přiznání, líbí se mu, jak jsou rozhádaní, netušil, že to bude tak jednoduché! Takže výsledek – její přátelé se jí vyhýbají, zatímco s ním se ona baví. Je to jako za starých časů, jakkoli se to Jen nelíbí. Drue: „Víš, nezáleží na tom, co jsi kdy udělala, budu pořád s tebou. Nebudu předstírat, že mi na tobě záleží a potom tě soudit. O kom z tvých přátel můžeš tohle říct?“ „Jediné, co ti na to můžu říct je to, že je mi jedno, jestli na mě už nikdo ze zdejších přátel nepromluví. Nikdy nepůjdu pro útěchu k tobě!“

 

Když se Pacey vrátí do svého domu, najde v něm Joey i svou sestru. Ta mu připomene, že je čtvrtek, tedy den, kdy je jeden nejmenovaní mladší sourozenec povinen dělat nákupy. Pacey bystře pochopí a po minutce láskování se svou dívkou vypochoduje ze dveří. Jakmile je pryč, Joey se Gretchen ptá, jak zvládla všechny ty přihlášky a nezbláznila se? Gretchen ji ale prokoukla, Witterovým obvykle neujde, když se chce někdo něčemu vyhnout a od té doby, co Joey vešla do domu, má něco na srdci. Joey vytáhne na světlo problém s nejlepším přítelem, který by o ní měl napsat. Gretchen chápe, bez přemýšlení se ale zeptá, jestli jej už požádala – Dawsona! Jenže, když Joey požádá Dawsona, ublíží Paceymu a naopak. Gretchen si ale myslí, že její nejlepší přítel by neměl být někdo z povinnosti. V tomto ohledu by měla být sobecká – chtějí osobu, která ji zná nejlépe, ne tu, se kterou právě chodí. „Takže myslíš, že bych měla jít za Dawsonem?“ „Já si myslím, že by si měla zodpovědět otázku!“

 

Andie a její otec se dívají na televizi, po chvilce to ale vypnou, protože obrazovku ani jeden z nich nesleduje. Pan McPhee se přízná, že ji poslední týden pozoroval, uvědomil si, že v této rodině udělal hromadu chyb a chtěl by to napravit. Dnes odpoledne mluvil s ředitelem školy, který mu řekl, že už má dost zvládnuto na to, aby odmaturovala a když se k tomu připočte její předčasné přijetí na Harvard, už jí vlastně nezbývá nic jiného než čekání na červnové předání diplomů. A tak ho napadlo, jestli by si do konce roku nechtěla vzít volno. A nemyslí tím na práci: „Snažil jsem se vzpomenout si, kdy jsem tě naposledy viděl uvolněnou. Žádná odpovědnost, žádné břímě, žádné starosti. A potom jsem si vzpomněl na tvůj obličej to léto ve Florencii u tety Georgie. Pamatuješ na ten malý obchůdek kousek od bytu? Pobíhala jsi tam mezi těmi lidmi a každého jsi okouzlila.“ „No tak, tati, bylo mi jedenáct.“ „Bylo to víc, než jen to, Andie. Byla jsi volná.“ Teta Georgia podle všeho uvítá společnost a Andie přece vždy chtěla strávit nějaký čas v Evropě. Andie si ale není jistá. Pan McPhee: „Andie, další čtyři roky budou daleko napjatější než ty předchozí. Věř mi. Tohle může být tvoje poslední šance v životě pro příležitost jako je tahle! Přemýšlej o tom.“

 

Když Andie vejde do Jackova pokoje, ten akorát dostane mail od Jen a hned jej bez přečtení vymaže. Andie poznamená, že se jí nemůže nadosmrti vyhýbat, Jack to ale chce aspoň zkusit. A nechce o ní mluvit. No, Andie má jiné téma k hovoru. Co říká na to, kdyby si vzala volno a odjela k tetě do Itálie? Jackovi se to ale zdá, jakoby utíkala. „Andie, na poslední ročník ses těšila tak, až to člověka děsilo a když už je tady, chceš odejít. Když zůstaneš, budeš mít šest měsíců nulové odpovědnost, obklopená rodinou a přáteli.“ „Jo, jasně, přáteli, kteří spolu nevydrží v jedné místnosti. Jacku, ty děláš, jako bych neměla žádný pořádný důvod odjet.“ „Víš, vždy jsem si myslel, že jsi holka, která vždy vše dotáhne do konce. Ale klidně to zahoď. Opravdu chceš odjet a přijít o konec? O všechno? To je něco, co jsem si myslel, že by si nikdy nebyla schopná udělat. Ale nakonec, tuhle chybu jsem už nedávno udělal.“

 

Když Jen vejde do kanceláře, do které byla povolána, najde v ní Mitche, babičku, paní Valentinovou, Druea a policistu. Je trochu zmatená, Drue jí ale vše vysvětli: „Musel jsem jim to říct. Byly jsme moc moc špatní, Jen. A upřímně, potřebujeme pomoc.“ Jen nevěří, že by věřili jediné slovo tomu… „Té oběti.“ doplní ji paní Valentinová, která tomu pevně věří. Jen je rozčilená, chce tady vůbec někdo slyšet její verzi případu? Ano, v její minulosti jsou zkušenosti s drogami, ne ale v přítomnosti! Drue: „Jen, já přiznal svou část! Přiznal jsem, že jsem ti ty drogy dal a od tebe se dostaly k Andie. Je to přece tak!“ Policistu žádné jiné řeči nezajímají a dá rozhřešení – sto hodin veřejně prospěšných prací, což Drueovi udělá obrovskou radost. Otočí se k Jen a chce se domluvit na schůzce, na které by probrali, která oblast by jejich pomoc potřebovala nejvíce. Jen jej ale ignoruje a běží za babičkou, která ve spěchu odešla. Dožene ji až před budovou: „Takže, mám se začít balit už teď a nebo mám počkat až do večeře? Babi, poslouchej mě, je mi to opravdu líto!“ „Ne, nechci vést tenhle rozhovor, Jennifer! Myslela jsem, že máme vztah založený na upřímnosti a pravdě. Nebudu křičet, nebudu tě trestat, peskování je pro děti.  A Jennifer, ty už nejsi dítě. Přála bych si, aby si byla. Potom by snad byl čas napravit to, co je v tobě špatného. V celém svém životě jsem se v ničem a v nikom nezklamala tak jako dnes. Ani nemám…nemám slov.“

 

Když Jack otevře dveře, není nadšený, když za nimi najde Jen. Ta je tady, protože jí napsal mail a chtěl, aby přišla. Jenže Jack žádný mail nepsal, s největší pravděpodobností to byla Andie. Jen se to ale zdá jako dobrá příležitost prolomit to ticho mezi nimi. To by to ale Jack musel chtít. Jen: „No tak, Jacku, co ode mě chceš? Chceš na mě být vzteklý? Fajn! Ale jednou mi budeš muset říct, jak to napravit. Chceš, abych se cítila vinna, už se stalo. Omluvila jsem se za svou chybu! Omluvila jsem se i za věci, za které podle sebe ani nemůžu. Je mi sedmnáct a já jen…udělala jsem něco stupidního. Jenže když máš k někomu blízko a ten někdo udělá něco nevysvětlitelného nebo něco, co by si do něho neřekl, jen tak je neopustíš. Ze všech lidí by si to zrovna ty měl pochopit! Zabíjí mě to, co děláš. Ty by si možná nikdy neudělal to, co jsem udělala já, ale to co teď děláš ty, to bych zase já neudělala nikdy nikomu. Zvláště ne tobě!“ Jen vyjde z domu a práskne za sebou dveřmi. Za Jackem se objeví Andie a Jack promluví: „Takže, promluvili jsme si. Už je ti to jasné, Andie? Ať uděláš co chceš, tohle spravit nedokážeš.“

 

Joey přichází k Dawsonovu domu a trochu nerozhodně do něj chce vejít. V tom Dawson vyjde, plné ruce malířského náčiní, se kterými mu Joey pomůže do auta. Dawson si v jejím obličeji přečte, že jej jde poprosit o laskavost a nemýlí se. Joey mu podá papír, který je nadepsaný „Osoba, která mě zná nejlépe“. Dawson se ptá, jestli si je jistá, že on je tím pravým a jestli o tom Pacey ví. „Ne, neví. Ale jestli řekneš ano, dozví se to. Jsi tím pravým, Dawsone? No, jsi jediný, kdo na mém obličeji pozná, že něco chci. Já jen chci, aby si o tom uvažoval. Pokud se to rozhodneš napsat, jsi tím pravým.“

 

Dawson maluje u pana Brookse, když jej právě ten zavolá k večeři. Když Dawson vejde do domu, všimne si fotografií, rozvěšených po zdi. Posadí se ke stolu a jen co panu Brooksovi pochválí jídlo, dostane se mu studené sprchy: „Doufám, že nejste jedním z těch teenagerů, který nezvládne starý dobrý okamžik ticha. Kdyby byl jídelní stůl určený k mluvení, jmenoval by se řečnický stůl.“ Dawson se zvedne a chce si své jídlo sníst venku. Podle pana Brookse je to typické, nikdy nečelí problémům, jen je vezme ven. Proto za ním nikdy nepřijdou jeho přátelé, aby mu pomohli. Jestli to tak povede dál, skončí hůř, než že jen bude sám malovat. Dawson: „A co vy? Máte stěnu plnou fotografií lidí, které jsem nikdy neviděl. Kdo jsou? Jednou jste kritizoval mé fotografie, prý v sobě nemají život. Vy máte opačný problém, čím jsou tyto fotky ve vašem životě?“ „To jsou moji bratři! Před třiceti lety přišli a chtěli půjčit peníze na rozjetí podniku. Mé nitro křičelo ne, cítil jsem, že není správná doba. Přesto jsem jim ty peníze dal. Obchod o hodně přišel a já taky. Až budete trochu starší, pane Leery, zjistíte, že přátele neztrácíme vždy jen z vlastní vůle. Občas se to prostě stane, když si je špatně vyberete.“

 

Když Pacey přinese Andie další knížky, ona si chce promluvit. Ví, že si poslední dobou tajemství moc nesvěřují, ona to ale teď opravdu potřebuje. Její otec jí nabídl volno na šest měsíců v Itálii a ona ví, proč to dělá. Po posledním týdnu o ní má strach. Myslela si, že Jack bude tím prvním, kdo jí pomůže zabalit, místo toho ji ale krmí důvody, proč zůstat. Přestože sám kdysi z domu odešel. „Takže můj táta chce to nejlepší pro mé zdraví a můj bratr se chová jako sobec. Potřebuji někoho, kdo by to rozsekl! Ty jsi to pro mě udělal už tolikrát, dokonce jsi z toho vypěstoval hobby!“ Pacey ale namítá, že ji nezachránil, to obstarala sama. Andie ale nechápe, proč to tedy nezvládne teď. Možná má Jack pravdu, třeba chce opravdu jen utéct, ode všeho. Sbalit se, když se život stane příliš těžkým. Pacey si namítá, že je to možná právě to, co potřebuje: „Mít sílu odejít a zkusit řídit jen na vlastní odpovědnost.“ „Já nevím, Pacey. Nevím, jestli to zvládnu. Hodně z toho, co se kolem mě děje, je kvůli mně a co si o mě budou lidi myslet?“ „Andie! Trávíš příliš času přemýšlením o jiných. To my všichni. Ale na konci toho všeho – je to tvůj život. Není tátův, není Jackův, není můj. Je tvůj. A ty ho musíš žít. Ty jsi ten, kdo to musí rozseknout, Andie!“

 

Jen a Drue sedí ve Společenském centru a Drue pročítá brožurku s možnostmi, jak si odpracovat svůj trest. Jen od něj nechce slyšet ani slovo, Drue se ale brání – cítil, že se navzájem odcizují a že potřebují strávit nějaký čas spolu. A co by mohlo být lepší než sbírat kameny u cest nebo si společně navléct ty úžasné oranžové oblečky. Jen: „Drue, ty zapomínáš, že tě znám. Udělal si to, aby si v očích druhých vypadal dobře. Aby si ubránil toho Jaga, co máš uvnitř. Myslím ale, že zjistíš, že nezáleží na tom, jak moc se budeš omlouvat, pro lidi, kteří si na tebe jednou udělají názor, to nikdy nebude dost.“ „Tyhle lidi nemají tušení, kdo jsme Jen! To se ti tady snažím říct. To nejsou tvoji lidé, já jsem!“

 

Když Andie vejde do kuchyně, její otec si všimne, že už se jí vrací barva do tváře. Andie souhlasí, všechno se pomalu lepší. „Je to pravda, že, tati? Ty a Jack, všechno už je mezi vámi v pořádku.“ Pan McPhee souhlasí. Andie: „Když jste to zvládli ty a Jack, proč to samé nemůže zvládnout Jack s Jen? Nebo Pacey s Dawsonem? Nebo kdokoli z nás?“ „Většinou se to stane, když si člověk uvědomí, co riskuje, když nechá někoho jít.“

 

Joey sedí na molu, když za ní přijde Dawson, s papírem, který mu dala, v ruce. Joey ví, že Dawson není tak rychlý spisovatel, takže to musí znamenat špatné zprávy. Dawson si myslí, že není tou pravou osobou. Už ne. Joey: „Udělal jsi, o co jsem tě žádala. Přemýšlel jsi o tom. A děkuji ti za to.“ Dawson se omluví, otočí se, aby odešel a objeví za zády Paceyho. Chladně se pozdraví a Dawson odejde. Joey Paceymu řekne o tom, co po Dawsonovi chtěla a Pacey je rozčarovaný tím, že mu to neřekla. Joey  nechce zabřednout do hádky, není jí to ale nic platné. Chtěla mu to vůbec někdy říct? Joey poznamená, že poslední týden bylo celkem těžké říct mu cokoli, protože nikdy nebyl na dosah. Pacey: „Podívej, jestli jsi na mě naštvaná, že jsem trávil hodně času s Andie…“ „O tom to není, jasný? Já jsem jenom čekala, jestli bude souhlasit, než začnu naší – počkej, u které to jsme – patnáctou světovou válku. A jestli ti vadí, že jsem jej o to požádala, šlo o tu otázku. Tak třeba ve třetí třídě, byl u mě, když jsem si zlomila levou ruku. Byl tu, když jsem se vrátila z výletu k jezeru Emmingville, protože jsem to se svou rodinou nemohla vydržet. Byl u mě ten den, kdy jsem si poprvé musela obléct tu příšernou sportovní podprsenku. A ten den, kdy zemřela máma…on byl první, kdo prošel dveřmi, posadil se vedle mě a zůstal celý den aniž by se mě jednou jedinkrát zeptal, jak se cítím, protože na rozdíl ode všech ostatních věděl, že pro to, jak se cítím, slova neexistují. Proto Pacey, nemůžeš na mě být naštvaný za to, že jsem jej o to požádala.“ „Já nejsem naštvaný proto, že jsi jej poprosila, aby pro tebe něco udělal. Je to ta otázka. Osoba, která vás zná nejlépe. Kdy tou osobou budu já?“

 

Když Dawson dochází k restauraci svých rodičů, potká se s Joey, která poznamená, že za bar se oblékl moc pěkně. Dawson ale pracovat nejde, večeří s Andie. Joey to překvapí, ona také. V tom k nim doběhne Jack a hleďme, jde na večeří s Andie. Když všichni vejdou dovnitř, najdou u stolu Paceyho. Ten jim řekne, že Andie je na toaletě, ta ale vzápětí přijde k nim. Všichni chtějí vědět, co se vlastně děje, Andie je ale mírní. Čekají ještě na jednu osobu. A ta záhy vstoupí – je to Jen. Když ji Jack uvidí, prohlásí, že nemá hlad a chce odejít. Jen: „No, vidím, že tady rozbíjím partu, takže myslím půjdu.“ Jack ale trvá na tom, že odejde on, když v tom Andie ostře zasáhne: „Já odjíždím!!“ Všichni ztuhnou a podívají se na ni. Andie pokračuje: „Odjíždím z Capeside. A proto jsem váš všechny požádala, abyste přišli. Abych se s vámi rozloučila a také bych vám něco chtěla říct. Vám všem, než odjedu. Takže Jen, Jacku, zůstaňte prosím.“ Všichni se posadí ke stolu a poslouchají Andie, která stojí v jeho čele. „Víte, je zvláštní, že jsem vás sem musela všechny zvát pod záminkou. Když mi táta poprvé nabídl, abych si vzala po zbytek roku volno, sedla jsem si a na papír si napsala pro a proti. Mezi pro byla obrovská životní šance, to je jasné. A potom přišly ty příšerné proti. A víte, co stálo úplně nahoře? Vy!!! Myšlenka, že opustím své přátele. Myslím, to vy jste mě podporovali a utěšovali a rozuměli bez jakýchkoli podmínek. Ale podívejte se na nás teď! Jsme jeden obrovský zmatek. A promluvme si proč, začněme třeba s tím fiaskem minulý týden. Už nechte té vaší hry „obviňme ze všeho Jen“. Já to nedělám, neměli byste ani vy. Ano, ona je měla. Ale si je vzala! Byla to moje chyba. A Pacey, Joey, Dawsone – vy máte takové štěstí! Máte vůbec představu, jak vzácné je mít přátele, kteří vás znají celý život? Prosím, nepodceňujte to. Protože na konci všeho se stejně vrátíme k lidem, kteří s námi byli na začátku. A na začátku jste byli vy tři. A vy dva,“ Andie se otočí k Jen a Jackovi, „víte co? Tohle je opravdu neomluvitelné! Jacku, tím největším důvodem, který mě tady držel, byla myšlenka, že když odjedu, přijdeš o sestru. Jenže potom mě napadlo, že ji vlastně máš!!! Když jsem vás všechny poznala, moc jsem toho o lásce a vztazích nevěděla. A každý z vás mě o obou hodně naučil. Takže svým odjezdem vám můžu vaši laskavost vrátit. Protože když pomyslím, že by to mohlo skončit takhle, tak jak je teď všechno mezi námi, je to…není to přesně to, co si chci pamatovat. A vy?“ V tom momentě už všichni pláčou. Jen se zvedne a Andie obejme.

 

Pacey se snaží dostat na toaletu, je ale obsazena. Přijde k němu Joey, které se Pacey omluví za to, jak reagoval na tu esej. „Víš Pacey, kým bude ten kluk, který tak přehnaně reagoval, za deset let? Osobou, která mě bude znát nejlépe! Dawson zná mou minulost, moje budoucnost je s tebou. Přemýšlej o tom, před třemi lety jsi mě nemohl ani vidět. A vždy musíš jednat s těmi, které jsi kdysi miloval.“ Joey se podívá směrem k Dawsonovi, který si právě povídá s Andie. Pacey přikývne a Joey jej políbí na čelo.

 

Jen vyjde z restaurace, aby do sebe dostala trochu čerstvého vzduchu a Jack je jí v patách. „Je tohle děvče, které mi říkávalo všechno?“ „A je toto kluk, který mě kdysi poslouchal?“ „Já jsem nikdy nepřestal, Jen. Jen se mi najednou jaksi nelíbilo, co slyším. Podívej, k tomu, co uvnitř řekla Andie – jsi hrozně důležitou součástí mého života. A mě napadlo, že se tohle mění.“ Jen to odmítá, je to pořád ona, holka, která zkazí, co může. Jack se jí omluví, Jen ale namítá: „Já nepotřebuji omluvu. Já potřebuji někoho, kdo při mně bude stát. Byl by si ochotný jím být?“ Obejmou se.

 

Joey se opírá o zábradlí mola kousek od restaurace. Když k ní přijde Dawson, řekne mu, že si myslela, že ji už nezná. „Pravda je, Joey, že jsem nikdy nezapochyboval o tom, jak dobře tě znám. Měl jsem jenom strach, co se stane, když to všechno dám na papír. Předtím jsi mi řekla, že když se rozhodnu napsat to doporučení, budu tou pravou osobou. Jestli ta nabídka stále trvá, rád bych jej napsal.“ Joey je ráda a potom se oba podívají na Andie a Paceyho, kteří sedí na lavičce kousek opodál.

 

Andie poznamená, že tohle je možná naposledy…, Pacey ji ale hned zastavuje. Je tu přece maturitní večírek a předávání diplomů! A jak Pacey už jednou řekl, celý širý svět tam venku. Pacey se ptá, jestli odjíždí kvůli tomu, co řekl a Andie souhlasí. „Pacey, dal jsi mi sílu. Sílu udělat věci, které jsem vždy potřebovala, které jsem ale vždy měla strach udělat.“ Pacey poznamená, že slovo strach by měla ze svého slovníku odstranit. To, co dělá ji dělá neuvěřitelně odvážnou. „Víš, Andie, myslím, že to, co nám tu bude chybět nejvíc, je tvůj nezdolný optimismus. Tvoje neochvějná víra, všechno na světě je úžasné, dokud někdo opravdu nedokáže, že je to pitomost. Myslíš, že by si nám tu tohohle mohla trochu nechat?“ „Hm, to je to nejmenší.“ Oba dva přiznají, že jim ten druhý bude chybět a obejmou se.

 

Když Andie a Pacey vejdou do restaurace, Jack si chce se svou sestrou promluvit. „Podívej Andie, jediným důvodem, proč jsem nechtěl, aby si odjela, bylo, že jsem věděl, že mi budeš chybět víc, než cokoli na světě. Když tě nebudu mít u sebe, když ti budu muset říct sbohem…“ „Jacku, jsi můj bratr, nejsou žádná sbohem!“ Teď si zase oni vymění vyznání lásky doprovozené objetím. V tom Dawson vykřikne, že by se měli všichni připravit. Připravil totiž fotoaparát, aby je za několik vteřin vyfotil. Všichni se postaví vedle sebe, zprava Dawson, Andie, Pacey, Joey, Jen a Jack. Na poslední chvíli se však Andie vysmekne, chytne Paceyho za ruku a přisune jej k Dawsonovi. Potom se přesune na druhý konec k Jackovi. Dawson a Pacey se na sebe podívají, Pacey se trochu usměje a ruku kolem Dawsonových ramen položí. Joey i Jen se usmějí, Jack a Andie na chvilku přitisknou čela k sobě a potom se všichni usmějí do fotoaparátu…

back


© 2000 - 2002 Jerrzy

_