. . . . .
Dawsons creek CZ

  :: Home
  :: Info
  :: Herci
  :: Postavy
  :: Epizody
  :: Scénáře
  :: Galerie
  :: Media
  :: Různé

 

 

:: #404 - Čas budoucí (Future Tense) ::

Napsal: Gina Fattore
Režie: Michael Lange
Premiéra: středa, 25. října 2000 ve 20:00 na The WB
Premiéra v ČR: pátek, 25. října 2002 v 15:00 na TV Nova
Repríza v ČR: ???
Anglický scénář: zde
Hudba z epizody: zde

 

Pacey se otřesně nudí. Což je podle Joey v pořádku. Oba dva sedí v jejím pokoji, Joey se učí a Pacey čte jakousi knížku, o které si myslí, že je dost nesmyslná. Je o budoucnosti, napsaná ale v roce 1984, takže ta budoucnost je už vlastně minulostí. Tak proč to k čertu musí číst? Joey jej vychovatelsky usměrní a  Pacey si po chvilce všimne obálky na stole. Jsou to materiály jedné z univerzit, což ho mírně rozhodí. Je to totiž první závan pocitu, že Joey jednou odejde. Joey: „Nikam nejdu, aspoň zatím ne, je příliš brzy. Ale možná…možná půjdu na jednu z těch fiktivních univerzit. Víš, na tu, kterou vidíš v těch přihlouplých seriálech ze střední školy, které už běží příliš dlouho. A potom, aby zůstali na obrazovce, najednou se z ničeho nic objeví báječná univerzita, která je šťastnou náhodou hned za rohem a kam mohou být všechny hlavní postavy přijaty. Takže bychom, jen pro jistotu, měli začít s přihláškami!“

 

Kancelář školní poradkyně. V jedné scéně se objeví všichni naši známí, kteří jeden po druhém mluví o tom, kam by chtěli na vysokou, jaké mají plány a jak jsou daleko s přípravami. Jack mluví o tom, že ještě moc nepokročil, zatím se totiž soustředí na fotbal. Ví, že ten ho na vysokou nedostane, chce jej ale dotáhnou do konce. To Andie už má za sebou několik prvních kol a je nadšená, že začala tak brzy: „Je to jakoby by ta těžká váha…“ doplní ji Joey: „…byla pevně zavěšena na můj krk. Je to příliš těžké rozhodování.“ Dawson poznamená, že od něj všichni čekají, že půjde na filmovou školu. On nechce říct, že to neudělá, ale ani opak. Pacey se rozesměje – jestli test schopností řekl, že jeho silnou stránkou je vymáhání práva, měl by se asi přepracovat. Jack se dozví, že o něm jeho sestra řekla, že s přihláškami není tak daleko, jak by mohl a má jen jednu otázku: „Znáte mou sestru???“ Andie: „Jste si jistá, že už není nic, co bychom mohly udělat? Někam zavolat nebo tak něco?“ Pacey: „Jak si někdo může být proboha jistý, jak chce strávit další čtyři roky svého života? Už je mi špatně z těch nanicovatých otázek – Kde sám sebe vidíte za pět let? No, já budu asi pořád tady.“ Joey utrousí, že je první z rodiny, kdo třeba i jen usiluje o přijetí na vysokou. Podle poradkyně to může být její výhodou – univerzity rády přijímají studenty z různých vrstev a Joeyiny výsledky jsou fenomenální. Ve skutečnosti je čtvrtá v ročníku a měla by se dostat na jakoukoli školu v zemi. Samozřejmě je tu jedno velké ale. Některé ze škol nejenže přijmou jen velmi málo studentů, ale navíc v podstatě žádný z nich nedostane vůbec žádné stipendium. „Takže, myslím si, že jste chytrá a talentovaná, aby jste byla jednou z nich? Ano. Myslím si, že by jste měla připravit na tu možnost, že jí nebudete? Ano.“

 

Před školou dožene Drue Jen. Nabízí jí doprovod domů, klidně jí ponese i nějakou tu knížku, snad koupí sodu, Jen ale nemá zájem. Drue to nechápe – stojí tu před ní její starý známý z velkého města, a ona jej nevítá, nepředstaví svým kamarádům. Moc mu ty dva roky chyběla. Jen to ale uvede na pravou míru. Nechyběla mu ona, ale ta její dementní chuť zkusit cokoli nelegálního, co se dalo koupit v každém druhém parku. Drue poznamená, že se tenkrát se svou kamarádkou extází docela bavila, to už ale bylo. „Takže ať už tady tím výletem do minulosti sleduješ cokoli, nikam to nepovede!“ Drue však oceňuje její napravení, chce jen, aby spolu trávili nějaký čas. To se ale podle Jen nikdy nestane.

 

Když Dawson vejde do restaurace své mámy, uvidí tam Gretchen. Vypadá to, že jen zahřívá jednu ze stoliček, ve skutečnosti je ale uprostřed pohovoru kvůli práci za barem. Celé léto tu práci dělala v Providence, ale žádní turisté = žádná práce. Když se Gale vrátí ze skladu, poznamená, že na papíře vše vypadá skvěle, má ale jednu otázku – kdy se plánuje vrátit do školy? Chtěla by totiž někoho, kdo by u nich nějaký čas vydržel! Gretchen má ale svou pauzu rozplánovanou na neomezeně dlouhou dobu. Gale tedy udělá okamžité rozhodnutí – může Gretchen začít už zítra? „Jistě! Zítra, dnes, včera…“

 

Během fotbalového tréninku za Jackem přijde Andie, aby mu oznámila jednu důležitost. Školní poradkyně za ni volala na Harvard a zjistila nejenom, že její šance vypadají velmi slibně, ale že si pamatují její esej. Jednu z tisíce, není to skvělé?! Jack ale nemá na žádné blahopřejné projevy čas, Mitch jej totiž povolává zpět k míči. Ne na dlouho. Jack běží, aby chytil další přihrávku a přistane na svém rameni. Dost bolestivě.

 

Druhý den jdou Andie a Jack po školní chodbě, Jack s obvázanou rukou, kterou mu jeho sestra docela neobratně fixuje. Jak mu řekne Jen, která se u nich společně s Dawsonem vzápětí objeví, jeho rameno vypadá v daleko horším stavu, než říkal. Když se Dawson zeptá, jestli můžou něco udělat, právě průchozí čahoun odpoví, že by ho a jeho kamarády zajímalo, jestli ten večírek platí. Jenže, jaký večírek??? Jak se dozví, je to narozeninová párty a lidé hned začnou Jen přát vše nejlepší. Jenže Jen má narozeniny v květnu, ne teď. Co to má znamenat? Jen jakoby tušila.

 

Když se Joey posadí vedle své sestry před jejich domem, přizná, že je z přihlášek na vysokou pořádně vystresovaná. I když je čtvrtá v ročníku. Bessie je nadšená, Joey ale nejásá: „Jasně, je to úžasné. Jenže všechny ty školy, na které jsem toužila jít, chtějí lidi, kteří jsou čtvrtí, a k tomu housloví virtuózové, prestižní soutěže vyhrávající vědci nebo lidi, jako je Andie. Možná bych se neměla obtěžovat, možná jen zbytečně utrácím za poplatky.“ Bessie je divoce proti a diví se, že nic z toho neřekla Paceymu. Jenže Joey nemůže: „On tak tak odmaturuje. Nemůžu sebou mrsknout o jeho rameno a brečet nad nedostatkem mimoškolních aktivit. Když Paceymu řeknu, jak stresovaná jsem, bude si myslet, že jsem patetická hysterka!“ Bessie jí ale připomíná, že tyto školy byly vždy jejím snem: „Tvoje sny jsou tvoje sny. Neomlouvej se za ně! Jenom si s ním promluv. Možná zjistíš, že tvoje sny jsou i jeho.“

 

„Nepřípustné.“ zachrčí Jen na Druea, když jej konečně najde. Pořádat pro ni párty, kterou nechce, je neomluvitelné, což jemu náladu rozhodně nezkazí. Pořádání toho večírku ho totiž seznámilo s polovinou školy! Drue to celé bere jako akci, na které by měli dohnat všechny ty divoké jízdy, které promeškali za tu dobu, co se neviděli. Kromě toho vyvíjí i veřejně prospěšnou práci, protože ji tak konečně vytáhne z té letargie, která ji pohltila, když ji dal kopačky ten cucák. „Řeknu ti tajemství. Něco, co stará Jen Lindleyová kdysi věděla. Lidé jsou ovce, potřebují nějaký důvod k tomu, aby mohli oslavovat a v tu chvíli vcházím na scénu. Dám jim něco, co mohou oslavovat. Tebe!“ Jen se pořád snaží vyzdvihnout fakt, že nemá narozeniny, není jí to ale nic platné. Lidé to neví, takže když nepřijde, bude za ignoranta. „Uvidíme se později, Jen.“

 

Toho odpoledne se Jack a Andie prochází po městě, očividně po nákupech a Jack očividně v bolestech. To ovšem jeho sestře nezabrání, aby nezačala s přednáškou. Jeho úraz je možná dobrá věc, může konečně začít vyplňovat přihlášky a ta věc, která se mu stala, by byla skvělým tématem pro esej. Jack ji prosí, ať mu dá pokoj, aspoň než do sebe napere nějaké prášky. Andie slibuje, že hned půjdou domů, jen co Jen koupí nějaký dárek. Ano, ví, že žádné narozeniny nemá, ale stejně jí přijde trapné přijít s prázdnou.

 

Dawson a Gale spolu večeří v restauraci, kde se už zapracovává i Gretchen. Gale nechápe, proč se tak krásná a chytrá holka rozhodla odejít ze školy a odejít do Capeside a obsluhovat za pultem. Podle Dawsona je to možná proto, že si uvědomila, že univerzity nejsou vším. Konec konců to není nic jiného než ohrada pro dvacetileté pulce, něco jako letiště, na kterém se musí všichni zastavit. Lidé nechodí na vysoké školy, aby se učili, ale aby pozabíjeli většinu svých mozkových buněk a zabývali se výhradně opačným pohlavím. Gale lehce poznamená, že nechápe, proč zrovna ona musela skončit s jediným sedmnáctiletým klukem, kterému toto přijde jako špatný nápad, Dawson ale jen chce věci nazývat pravými jmény. To udělá i jeho matka, zdá se jí, že za tím celým je jeho snaha utéct od problémů. S otcem si všimli, že většina škol, ze kterých mu přišly materiály, jsou tisíce mil daleko a oni s tím problém nemají, hlavně ať je to něco, co opravdu chce. „My jen nechceme, aby si udělal rozhodnutí, které by bylo založeno na nesprávném základu.“ „A co by to mělo být?“ zeptá se Dawson. „Jako snaha vpravit celý kontinent mezi tebe a jistou dívku, kterou oba dva známe!“

 

Joey se nakonec odhodlá Paceymu svěřit se svým problémem. Pacey se ale začne smát, její čtvrté místo je přece skvělým důvodem, aby se přestala učit! Hned však bere zpátečku a ptá se, o co opravdu jde, protože jen toto umístění být problémem nemůže. Joey: „Ne, já si jen vždy myslela, že když budu ve škole dobrá, ty dveře se mi nakonec otevřou, ale asi jsem byla naivní. Možná jsem si dala cíle, které jsou nereálné, protože jistí lidé se na školy dostanou jen proto, čím jsou jejich rodiče. Ale ty mě stejně neposloucháš…“ Pacey ale poslouchal velmi pozorně a poznamená, že by bylo bezva, kdyby všichni měli takové problémy jako ona. „Sedíš tady, dívka s jednou z nejzářivější budoucností na planetě a bavíš se s klukem, který se nedostane na školu žádnou.“ Joey reaguje nečekaně – má se obout, jdou ven. Pacey má na vybranou, buď zůstane tady a dokáže, jak není citlivý a nebo půjdou na Jenninu narozeninovou párty.

 

A o pár chvilek později už jsme v centru jejího dění. V obrovském domě se sešlo asi padesát lidí, ke kterým se právě teď připojili Jen a Dawson. Jen: „No ne, podívej se na to. A tady je, náš hostitel. Víš, když má dobrý den, zničí tvé šance na to, aby ses dostal na jakoukoli kloudnou univerzitu, zničí auto tvé mámy, ale ty mu přesto na konci poděkuješ.“ Dawson se zajímá, jestli spolu chodili. Dozví se, že ne, ovšem – spali spolu. Oba tenkrát byli chemicky povzbuzeni a není jisté, jestli si to Drue vůbec pamatuje.

 

Drue se na druhé straně místnosti potká s Paceym a Joey. Tušil, že Pacey si večírek nenechá ujít a podívejme, přivedl i slečnu vzornou. Ta ovšem zradí svou pověst a chce drink. Pacey jí to nechce dovolit, což se jí nelíbí – on pít může a ona ne??? „Ano, protože já jsem chlap a jako takový, když se kvůli tomu dostanu do problémů, zvládnu se tak i chovat. Samozřejmě bych si to nikdy nedovolil, aniž bych se tě zeptal.“ To Joey schvaluje, přesto podotkne: „No, dneska budeme chlapi oba dva. Na zdraví!“

 

Jen si konečně odchytí Druea a oznámí mu, že ve své hlavě spletla teorii. Tento dům není jeho, aby se tak mohl skrýt. Kdyby totiž takovou párty uspořádal doma, byla by tu velká šance, že ho chytí. Když ji ale udělá v cizím letním sídle, nikdo na něj nepřijde. A kdyby se náhodou objevila policie a všichni ti opilci by si pamatovali jen jedno – je to narozeninová párty Jen Lindleyové! Drue se rozčílí, copak je nemožné, že jeho úmysly jsou naprosto čisté? Že to celé uspořádal jen proto, aby se pobavila? Jen: „Neříkám, že je to úplně nemožné, ale tu pravděpodobnost bych postavila tak na úroveň tří procent.“

 

Joey teď promlouvá s Dawson a začíná být malinko opilá. Dawson se dozvěděl, že je čtvrtá, Joey se ale zdá, že po dvanácti letech dřiny a soustředění se jen na školu, je to málo. Dawson ji brzdí, se svými známkami může jít kamkoli! Joey je už ale těmi neustálými řečmi o přihláškách a univerzitách otrávená. Jestli se jí ještě Dawson zeptá, kde si myslí, že bude za pět let, odejde. To ale Dawson nemusí, ví, že chtěla být antropoložkou nebo oceánografkou, čemuž se Joey jen směje. Nechce být navěky chudá, kromě toho to říkala jen proto, aby k ní byl hodný. „Takže si ve svém životě nikdy nechtěla dělat úžasné a velké věci? Vidět vzdálená místa, odkrývat ztracené civilizace? Když přijde na věc, byla by si stejně šťastná, kdyby si zůstala v Capeside?“ Joey ale nechce, aby jí vkládal slova do úst. Dawson: „Já se jen snažím přijít na to, proč se někdo, kdo teď sklízí plody svého úsilí, utápí v levném punči!“ Joey ale chce, aby toho nechal. „Dobře, na zdraví.“

 

Pacey hledá Joey, našel ale Druea, který ho zve ke stolu na partičku karet. Joey viděl – povídala si s Dawsonem, ale teď si vyšla ven s tou narozeninovou holkou, takže by se měl posadit a zahrát si. Pacey souhlasí.

 

Joey a Jen dojdou až na konec mola, kde Joey pronese přípitek: „Všechnu lásku a štěstí na světě mé kamarádce Jen Lindleyové! K jejím narozeninám.“ Jen jí moc děkuje a opatrně se ptá, jestli ví, že nemá opravdu narozeniny. „To je dobré,“ odpoví Joey, „vždyť ani nejsme opravdové kamarádky! Ne, kecám, kecám, jsme, myslím si, že jsme.“ Jen ji upozorní, aby to moc nerozebírala, ještě by se dostaly k důvodu, proč by se měly nenávidět. Joey se ale vzpírá, ona ji má ráda. „Ne Joey, ty máš dnes ráda každého. Ale chci se na něco zeptat. Myslíš, že budeš schopna dát dohromady tolik mozkových buněk, aby si mi odpověděla na jednu jednoduchou otázku?“ Joey si myslí, že ano a hned to dokáže. Jen chce vědět, kde Drue bydlí – a je to v bytě v Jachtařském klubu. Jeho otec je opustil, je snad někde v Novém Mexiku…

 

Andie a Jack sedí na pohovce uprostřed párty a Jack právě nevěřícně kroutí hlavou. Opravdu Andie Jen koupila knížku „Jak se dostat na vysokou školu“? To snad ne! Andie to ale nechápe, ta knížka je moc užitečná. Jack namítá, že ne každý chce strávit každou minutu dne myšlenkami na přihlášky! Někteří si chtějí jen užít poslední rok střední školy. „To není tvůj případ! Od té doby, co jsi zvládla svoje přihlášky, začala si se starat o moje. Nechci, abys mě špatně pochopila, jsem šťastný, že máš vše pod kontrolou, já ale nepotřebuji, aby si kontrolovala můj život. Nebo Jennin.“ „Takže ty po mě chceš, abych jen tak stála a dívala se, jak se pomalu suneš kamsi do rohu a ničíš si budoucnost?“ „Andie, budoucnost je poslední, co mě teď zajímá! Před 24 hodinami začal být můj poslední rok na střední noční můrou. Fotbal byl jediným důvodem, proč jsem na tuto školu zapadl a teď už nemám ani tohle. Takže mohli bychom prosím zapomenout na budoucnost? Aspoň tento večer!“

 

Andie přijde za Jen a Joey na molo a zeptá se, jestli jim připadá jako někdo, kdo ostatní rád kontroluje. Jen i Joey shodně řeknou „ano“. Ale nemyslí to špatně, může to být dobrá vlastnost. Andie ale jen chce, aby každý plně využil svého potenciálu. V tom Joey vykřikne: „Já mám skvělý potenciál být úžasnou servírkou.“ Jen ji už poněkolikáté ignoruje, Joey se ale hned tak slova nevzdá. Zajímá ji, kde se vidí za pět let. Jen: „Za pět let? To začnu pracovat na své diplomové práci s názvem ‚Jsou muži nezbytní?‘“ Andie si myslí, že bude pracovat v mediální sféře, malování úsměvů při katastrofách jí vždy moc šlo. A Joey? Pro tu má Jen plán – odpromuje na jedné z těch předražených univerzit, přestěhuje se do New Yorku, kde začne pracovat v nějaké módní galerii, kde je nástupní plat nižší než roční školné. A proč do New Yorku? Protože je to skvělé místo pro cyniky jako ona. To se ale Joey nelíbí. Jen: „Promiň, ale rozzářené sluníčko taky zrovna nejsi.“ Joey má ještě jeden opilecký nápad. Za pět let se tu sejdou a řeknou si, jestli měly pravdu nebo ne. Joey: „Jenže, jak si zapamatujeme datum. Ve skutečnosti to nejsou Jenniny narozeniny.“ Jen ji ale uklidní, ona si vzpomene.

 

Teď si pro změnu povídají Jack a Dawson a zaobírají se tím, jestli jsou tady jediní, kdo se nebaví. Když kousek od nich jeden kluk shodí stavbu z plechovek, o kterou se jiní dva pokoušeli a ti jej začnou stíhat, Dawson se zeptá, jestli by neměli něco udělat, Jack jej uklidní. Ti dva jsou obránci, nikdy jej nedoženou. Dawson poznamená, že zapomněl, že tyto lidi zná. Jack: „Jo, všechno je to o tom, že jsi členem týmu. Já nevím, je to legrační. Myslíš si, že některé věci z tvého života dělají hotové peklo, když jsou ale pryč, chybí ti.“ Jack se otočí, uvidí Joey a dodá: „Ale tobě ten pocit asi přibližovat nemusím.“

 

Joey dojde ke stolu, kde se hraje strip poker, jedna z dívek si právě svlékla triko a ptá se, co to má znamenat. Nechá Paceyho dvě vteřiny bez dozoru a hned se svléká? Pacey protestuje, původně to nemělo s oblečením co dělat, když ale začal Druea obírat o peníze, ten změnil pravidla. On je ale hotový, můžou odejít. Joey ale nechápe proč, v místnosti je přece polonahá kočka. Chce se přidat: „Co si musí děvče svléknout, aby mohla hrát?“ Teď je beze slov zase Pacey: „Myslím, že by stačilo. Tvoje opilost už hraničí s výtržnictvím, k tomu jsi naprosto šílená. Takže vstávat, jdeme!“ Joey ale nechápe, proč by měla jako vstávat, Pacey ji ale upozorňuje, že pokud to neudělá, bude muset přikročit k jednomu chlapáckému gestu a protože Joey očividně nechápe, chytne ji, vhodí na rameno a za jejího křiku ji odnáší ven.

 

Jen a Drue sedí na stole, mezi nimi je dort. Jen nevěří, že to říká, ale děkuje mu za ten večírek, byl fajn. Chce sfouknout svíčky, Drue pro ni ale má dárek. Jen: „Je mi líto toho, s tvými rodiči, Joey mi to řekla. Omlouvám se za to, že jsem si myslela, že všechno bude stejná. Bylo to ode mě hloupé.“ Jen otevře svůj dárek a najde v něm dvě pilulky extáze. Jen mu  přece řekla, co si o tom všem teď myslí, podle Druea ale protestovala příliš, proto ten dárek. Jen: „Pane bože, já jsem idiot. Ty ses vůbec nezměnil.“ Drue pochybuje, že by se ona změnila, jak tvrdí. Možná nosí jinak vlasy, lidé se ale nemění. Ne takhle moc. „Ale ano, rostou, přijímají odpovědnost. Uvědomují si, že zemřít mladý a nechat za sebou dobře vypadající mrtvolu, není úplné terno. Nechci tvůj dárek, Drue!“ „Dobře, když si ale přeplněna pocitem odpovědnosti, jistě ti nebude dělat problémy, když to tady nechám!“ Drue položí krabičku na stůl, odejde a nechá tam Jen sedět s trochu nejistým pohledem na pilulky.

 

Andie vejde k Jackovi do pokoje, chce se jen ubezpečit, že dojel v pořádku. A také se omluvit za to, že lépe nepochopila důsledky toho, co se mu stalo na hřišti. A za to, že strkala nos do jeho přihlášek na vysoké. Jack chce, aby pokračovala. „Cože? Ty chceš, abych se tady ponižovala ještě víc než do teď?“ „No, vlastně…ano.“ „Jacku, ty si myslíš, že jsem posedlá budoucností, já ale nejsem. Nechci ji prožívat o nic dříve než ty. Ale za méně než rok bude můj život úplně jiný. Všechno se změní. Budu žit na jiném místě, budu mít jiné přátele. Všechno bude jinak a já, když jsem nejistá, mám potřebu zvládnout a dát do pořádku vše, co můžu.“ „Mě ale dávat do pořádku nemusíš, Andie. Musíš mě nechat dělat mé vlastní chyby mým způsobem. A to neplatí jen pro mě. Ty se musíš naučit nechat plavat věci, které nemůžeš zvládnout.“ Andie souhlasí: „Uvědomuješ si, že příští rok to bude poprvé v našich životech, kdy nebudeme chodit do stejné školy?“

 

Když Pacey zastaví před domem Potterových, Joey oznámí, že nemůže chodit. Pacey je zmaten, před tím řvala jak na lesy, že ji má sundat z ramen a teď najednou nemůže chodit? Dnes večer je přece chlap, takže k těm dveřím pěkně dojde! Joey ale není dobře a podle Paceyho to bude ráno ještě horší. A navíc, nebude ani o krok blíž k rozřešení záhady – co s vysokou. A když už jsou u tohoto tématu, Joey prováděla myšlení. Ano, sice opilecké, ale na něco přišla. Co když nechce odejít? Co když chce zůstat, je tu přece tak nádherně. Pacey: „Zůstat tady a být celý život servírkou? Ale no tak. Promiň mi, že to trochu nechápu, ale tvoje chování nedávalo smysl celý dnešní večer, ještě než jsi se opila.“ „Já chci být s tebou, Pacey. Chci zůstat a být s tebou.“ Podle Paceyho to je špatný nápad, protože on nehodlá zůstat. Chce být tam, kde bude ona. „Ne, že by sis právě teď něco takového zasloužila slyšet.“ Joey se ale kaje, ví, že opít se byla hloupost. Pacey to připouští. A ještě jednu věc – mají problém. Ona je předurčená pro akademickou dráhu, zatímco jeho osudem asi budou kanály, tohle ale nevyřeší za jeden večer a už vůbec ne s pomocí alkoholu. „Protože alkohol problémy znásobuje, nikdy je nevyřeší. A já bych si opravdu nerad myslel, že jsem se zamiloval do alkoholika.“ „Takže mě miluješ?“ kňourá Joey. „No, momentálně ne. Teď jsi jen jakási šílená opilá holka, kterou musím dostat do těch dveří, aniž bychom vzbudili platící hosty v sestřiným penziónu. Ale obecně…ano.“ Joey se chce líbat a dělá velké oči, prostě cokoli, aby ji Pacey do toho zatraceného domu odnesl. Pacey bojuje a opravdu statečně, jenže stejně podlehne.

 

Když Dawson vejde do restaurace, Gretchen právě uklízí po dnešním večeru. Dawson jí blahopřeje k místu, Gretchen si všimne, že ho něco štve. A za každý čtvrťák, kterým se trefí do skleničky, jí bude muset říct, co to je. A hned první mince neohroženě vpluje do sklenky. Dawson musí s pravdou ven – dnes ho máma obvinila, že chce utéct od problémů. Možná má pravdu, těch několik posledních týdnů poskytlo dost důvodů, aby chtěl s křikem zmizet. Gretchen chce, aby jí nějaký řekl. Dawson: „Viděl jsem, jak moc ho miluje. Viděl jsem to v její tváři. Viděl jsem je držet se za ruce, viděl jsem je líbat se, a dnes jsem je viděl hádat se, což je něco, co jsem u nich vídával každý den, co jsme začali chodit do první třídy, ale…“ „Ale ne takhle.“ doplní Gretchen. „Myslím, že to bylo horší než líbání.“ Gretchen vzpomene, že na vysoké chodila do filmové třídy a jejich učitel jim jednou řekl, že ta nejpodvodnější věta v celé historii Hollywoodu je: „Není nic takového jako domov.“ Věta z filmu ‚Čaroděj ze země Oz‘ Gretchen: „Tuto větu si pamatují všichni, přestože vůbec ve srovnání s příběhem nedává smysl. Přemýšlej o tom. Domov je rozbité, šedivé, zaprášené místo, kde se jakási stará babizna snaží zabít tvého psa. Zato během cesty v říši divů získáš přátele, dobré přátele. Lidé, o kterých si vůbec neměl tušení, že existují, když si vyrůstal. A jeden druhému pomáháte uvědomit si, že tím, kým chcete být, již jste. A je to legrace.“ Když je to ale taková zábava, co Gretchen dělá zpět v Capeside. Dawson tu ale není od toho, aby kladl otázky. Co když se trefí do skleničky? Gretchen je klidná, to se nestane. „Můžeš to zkusit, budeš ale muset použít svoje peníze, protože já se na tyto čtvrťáky dost nadřela.“ „Ty mi nepůjčíš jeden mizerný čtvrťák?“ kroutí hlavou Dawson. „To není fér.“ „No, to je fakt dost špatné…“ odpoví Gretchen ze smíchem.

back


© 2000 - 2002 Jerrzy

_