. . . . .
Dawsons creek CZ

  :: Home
  :: Info
  :: Herci
  :: Postavy
  :: Epizody
  :: Scénáře
  :: Galerie
  :: Media
  :: Různé

 

 

:: #323 - Pravá láska (True Love) ::

Napsal: Tom Kapinos a Gina Fattore, námět G. Berlanti a J. Stepakoff
Režie: James Whitmore Jr.
Premiéra: středa, 24. května 2000 ve 20:00 na The WB
Premiéra v ČR: pondělí, 21. října 2002 v 15:00 na TV Nova
Repríza v ČR: ???
Anglický scénář: zde
Hudba z epizody: zde

Mitch jde s Dawsonem po ulici, když potkají nevěstu Gale a její družičku Joey. Gale oznamuje, že šaty budou hotovy zítra, koláče ale už dnes a měli by se na ně jít s Mitchem podívat. A tak nechají Dawsona s Joey o samotě. Dawson poznamená, že své rodiče nikdy neviděl šťastnější a děkuje Joey, že je toho všeho součástí. Joey ale namítá, že když ji o to jeho máma požádala, nemohla odmítnou, byla to pro ní čest. Stejně jako pro jeho mámu to ale moc znamená i pro Dawsona samotného. Nedovede si představit, že by při takové příležitosti, jakkoli to je za daných okolností asi zvláštní, nebyla. Joey namítá, že je to událost jeho rodičů, ne jejich, a když to nedovolí, neměli by se cítit zvláštně. Dawson souhlasí a Joey se loučí. Pro nevěstu už má něco půjčeného, něco modrého jí ale pořád chybí.

Pacey zásobuje svou „Pravou lásku“ před cestou, zatímco Doug se jej rozhodl potěšit bratrskou radou. Ptá se, jestli si opravdu myslí, že ta cesta je dobrý nápad, protože to, před čím utíká, se bude zdát ještě horší, když bude na moři sám. „Ví vůbec Joey, že odjíždíš?“ Pacey jí to ale neřekl a také pochybuje, že kdyby Joey na rovinu řekl, co k ní cítí, bez kliček a náznaků, k něčemu by to bylo. „Možná ne, v opačném případě by ti ale dala důvod, aby si zůstal!“ odpoví Doug. „Kdykoli se podíváš na hvězdy, uvidíš její tvář, Pacey. Nemůžeš před ní utéct.“ „Můžu to zkusit.“

 

Jen a Jack stojí u svých školních skříněk a vyklízí je. Jen je uprostřed filozofování, oba se znova stali prezidentem a viceprezidentem klubu zahořklých. Jack odporuje, Jen mu ale připomíná, že každý by chtěl, aby na konci večera osoba, která jej přitahuje nejvíc na celém světě, odjela spěšným vlakem. Hned na to si všimne, že se na chodbě objeví Henry. Jen poprosí Jacka, aby řekl Henrymu, že ona myslí vážně vše, co řekla a že doufá, že ten kemp bude hrozný, bez jediné holky, a pořádně bolestivý. Jack se jí ptá, jestli ví, jak dětinské to je, když se ale Jen na Henryho ani nepodívá, ten přijde k Jackovi a i on chce využít Jackovy tlumočnické schopnosti. Prý si u Jen nechal výtisk Siddharthy a chce ho zpátky. Jack: „Henry, to je směšné, ale fajn. Hej, Jen, Henry sem přišel s tou ubohou záminkou o Siddharthovi jen proto, že tajně doufá, že mu dáš ještě jednu šanci!“ Henry protestuje, je ale ignorován. Jen vyštěkne, že jestli chce tu knížku, musí si ji vyhrabat z popelnice. Jackův překlad: „Vyhodila to, protože jí to bolestně připomíná, jak moc lituje toho, že se chovala jako královna dramatu a na plese se s tebou rozešla.“ Jen prská, není žádná královna dramatu, kromě toho nevyváděla jediná. Henry přejde rovnou k Jen a omlouvá. Jen je to také líto, je jí líto, že se vůbec potkali. „To je špatné, protože já toho nelituji.“ odpoví Henry. „Nic jiného mi říct nechceš?“ Jen nechce a Henry poraženě odejde.

 

Andie se staví u Dawsona doma, aby jí podepsal školní ročenku. Dawson to chce udělat na první stranu, Andie jej ale zastaví. Našla pro něj speciální stránku – s obrázkem jeho a Paceyho. Pacey odjíždí na celé léto a zítra pro něj pořádají piknik na rozloučenou. Dawson ale nejeví žádný zájem, a i kdyby chtěl, což je dost nesmyslné, nemůže, protože zítra večer je generálka svatební večeře. Andie: „Dawsone, uvědomuješ si, že jeden z vás bude muset udělat první krok!“ „Nebudu to ale já a nebude to zítra večer, takže tady to máš.“ Dawson se podepíše pod fotkou celého ročníku. Andie ale má v zásobě ještě jedno moudro: „Jestli tě to zajímá, tak já to také ještě nepřekonala. Když někoho necháš jít, není to momentální záležitost. Je to něco, co musíš dělat každý den znova a znova.“ Na Dawsona ta slova ale nemají viditelný účinek, takže Andie odejde.

 

Joey sedí za volantem svého vozu, když uslyší policejní sirénu. Když k ní dojde Doug a chce po ní doklady, myslí si, že si z ní dělá legraci. Nedodržela ale předepsanou rychlost a dostane se jí varování. Jenže ne takového, jakého čekala. „Myslel jsem, že by si měla vědět, že jeden jistý mladší sourozenec se chystá opustit Capeside, na celé léto. Vypadá to, že se bude příští tři měsíce plavit podél pobřeží na Floridu.“ „Kdy odjíždí?“ „Za pár dnů. Myslel jsem, že by si to ráda věděla, než bude pozdě, aby se něco řekla nebo udělala.“ Joey poděkuje, ve tváři má ale obavy.

 

Když Pacey vyjde z obchodu, hned za dveřmi ho čeká překvapení – vzteklá Joey. „Takže, když začne jít do tuhého, sbalíš se a utečeš?“ Pacey souhlasí, obecně má pravdu. „A co ode mě chceš, Joey? Abych tady celé léto seděl a zdálky pozoroval, jak se s Dawsonem snažíte zachránit uvadající přátelství? Ne, díky.“ Joey čekala aspoň rozloučení. „Jasně, scénu loučení. V mé hlavě tisíckrát přehnanou! Přijdu k tobě se srdcem na dlani, oznámím ti své plány, ty se na mě podíváš, bolestivě, potom se do toho ale vloží Potterovic sarkasmus a já skončím s tím, že nikdy nedostanu, co chci.“ Joey se ptá, co to je. „Nikdy si mě nepožádala, abych zůstal. Toto rozhodnutí vždy viselo na tobě. Možná se příliš bojíš jej udělat, ale buďme k sobě upřímní, rozhodnutí o tom, jestli spolu budeme nebo ne, vždy záleželo na tobě.“ Joey ale jen chtěla čas a podle Paceyho dostane celé tři měsíce, což by mělo stačit. „Víš, Pacey, možná jsem nerozhodnutá, ale aspoň neutíkám. Můžeš to navléct, jak jenom chceš, stejně ale zůstane jasné, že to vzdáváš.“ Pacey se rozesměje a přiměje Joey, ať se otočí. Kousek od nich stojí Joeyina stále nepomalovaná zeď. „Je nedokončená, stejně jako my.“ „Věř tomu nebo ne, Pacey, ale takhle jsem konec nechtěla.“ „To ani já ne, ale takový nakonec je, ne?“ „Ano, myslím, že ano.“ odpoví Joey.

 

Na Leeryovic trávníku právě probíhá zkouška obřadu. Reverend to řídí tak trochu rozvláčně a jak Gale, tak Mitch jsou nervózní, protože čekají dvacet lidí a nemají moc času. Kromě toho to už jednou dělali a ví, co mají dělat. Reverend je tedy propustí a všichni se rozutečou. Dawson prosí Joey o radu, ještě nedopsal svou řeč svědka, jenže Joey má pocit, že poslední dobou by do hovorů o vztazích neměla moc zasahovat. Dawson jí řekne, že jestli chce být někde jinde, řekněme třeba na blíže nespecifikovaném pikniku v docích, může jít. Stejně je duchem nepřítomna a pořád se mračí. Joey se ale rozčílí, snaží se být příjemná, tak by jí mohl dát pokoj. Dawson se ale brání, neměla by ho obviňovat z toho, že je tu s ním uvázaná, to si nezaslouží, s čímž Joey souhlasí. „Tak proč prostě neodejdeš? Pozdravuj je tam!“ Joey se ale rozhodne zůstat.

 

Jsme na pikniku v docích. Pacey, Andie, Jack, Jen a babička sedí u stolu a všichni mladí jsou zabráni v lítostivém hovoru. Jen si právě pochroumala chrup – další důvod, proč se od ní budou kluci držet dál, Andie ji ale uklidňuje, vždy se k ní v klášteře může přidat. Podle Jacka ale měly štěstí. Než se jim vztah rozpadl, aspoň nějaký měly! Babička nevěří svým uším: „Pane bože, vy mluvíte jak spolek starých panen, to je hrůza.“ Andie ji upozorňuje, že pro ně bylo několik posledních měsíců tvrdých a když babička odpoví, že oni vůbec neví, co to tvrdý život je, Jen ji postaví do správných kolejí – co vůbec ví o životě mladých. „Co, ty si myslíš, že jsem nikdy nebyla zamilovaná?“ zeptá se babička. Jen: „Jo, jednou, do jednoho muže, celý život.“ A babička začne svůj příběh: „Když jsem byla jen o pár let starší než vy, pracovala jsem v Brunswicku v Námořní nemocnici. Tam jsem potkala hocha s těma nejkrásnějšíma modrýma očima, jaké jsem kdy viděla. Další den ráno odjížděl do Pusanu a my prožili jeden nádherný den na pláži. A na konci toho dne se ke mně nahnul a zašeptal: ‚Počkáš na mě?‘ Úplně jsem zkameněla. Věděla jsem, že jestli se k němu ještě malinko přiblížím, svět, jak ho znám, se úplně změní.“ Pacey: „Takže jste neudělala nic? Nepolíbila jste ho? Nezkusila jste s ním promluvit, nic jste neudělala?“ „Nic.“ potvrdí babička. Jack se zeptá, jestli si někdy představovala, jaký život by mohla žít, kdyby ho políbila. „A o to právě jde!“ upozorní babička. „Já si to představovat nemusela! Hned druhý den jsem si se svou nejlepší přítelkyní Sally vyměnila směnu, po sedmi divokých hodinách letu jsem přistála v San Diegu, šla jsem rovnou do doků a před celou posádkou jeho lodi jsem ho políbila.“ Jen to přijde legrační, netušila, že dědeček byl v Korejské válce. „To nebyl.“ odpoví babička. „Thomas Culpepper, kluk s nejkrásnějšíma modrýma očima, jaké jsem kdy viděla, zemřel v Pusanu, v mělké vodě, ještě než se stačil vylodit. A o dva roky později jsem se vdala za tvého dědečka. Takže jsem měla 46 úžasných let s jedním mužem a jeden dokonalý polibek s druhým. A ničeho nelituji. Ráda bych věděla, kolik z vás bude moct o svém životě říct to samé!“

 

Gale hledá svého znovu nastávajícího, Dawson jí ale nepomůže. Sám hledá Joey, má ale větší štěstí. O chvíli později si k ní přisedne na molu, aby jí od Bessie vyřídil, že se má po cestě stavit v obchodě. Také se omlouvá za ten minulý výstup, to poslední, o co stojí, je boj. „Já také nechci bojovat, Dawsone.“ odpoví Joey. „Jestli máme mít upřímný vztah, je tu něco, co by si měl vědět. Když jsem se rozešla s Paceym, tak to bylo ne pouze, ale částečně proto, že jsem nechtěla ztratit tebe. Možná jsem bydlela přes řeku, když jsem ale přes ní pádlovala tímto směrem, cítila jsem, že jedu domů. Jsi tak obrovskou součástí mého života, Dawsone. Myslím, tvůj dům je můj dům, tvá rodina je i mou a není tu jediná událost v mém životě, kterou bych neprožila s tebou. Proto jsem byla tak vyděšená tím, že bych tě mohla ztratit. Kdyby tady ale nebyla ta volba, kdyby tu byla šance, že by si mi mohl odpustit, možná bych se rozhodla jinak. A ty si zasloužíš, abys to věděl!“

 

Babička odváží Jen, Jacka a Andie z pikniku domů a ptá se Jen, co se děje, protože její vnučka nevypadá dobře. Jen si jen přeje, aby Henrymu řekla, co k němu opravdu cítí ještě než odjel. Teď už je příliš pozdě. Jenže tohle si babička nemyslí. Prudce trhne volantem, otočí auto a vydá se opačným směrem. Omladina je v šoku, babička má ale vysvětlení: „My chytíme ten autobus a ty tomu hochovi řekneš, co cítíš!“

 

Joey dorazí ke své zdi, na které je bílou barvou namalován nápis: „ŘEKNI MI, ABYCH ZŮSTAL. Pacey stojí hned vedle ní, to na jeho žádost ji Bessie vzkázala, aby sem přišla. Joey chce vědět, co to má znamenat, hned se to však dozví. Pacey: „Měla si pravdu. O tom, že můj odjezd by byl něco jako, že se tě vzdávám. A já ještě nejsem připravený to udělat. Také to ale znamená, že potřebuji vědět, že ty ses ještě ne tak docela vzdala mě! Takže jsem toto všechno napsal na tuhle zeď, myslím, že to mluví za vše. Potom, co jsme včera mluvili, jsem před ní hodinu a půl stál a zíral na ni. Jen jsem na ni hleděl a přemýšlel. Takže podle mě je teď řada na tobě.“ Aniž by Joey cokoli řekla, Pacey odejde.

 

Gale a Mitch právě odříkávají své manželské sliby a hned po nich je reverend prohlásí za manžele. Znova. Po novomanželském polibku následuje potlesk, Gale s Mitchem projdou uličkou, s Dawsonem a Joey za zády. Dawson vzhlédne a za zadní řadou uvidí stát Paceyho.

 

Babička je se svou drobotinou pořád v autě a je jediná, kdo ještě ví, co dělá. Jen právě naříká, že ten autobus nemůžou v životě najít, když jej ostříží oči babičky uvidí stát na parkovišti vedle silnice. Babička vedle něj zastaví a Jen se z auta vyřítí jak smyslů zbavená. Panicky běhá po celém parkovišti, chce se dobývat na pánské záchodky, což jí ale není dovoleno. Je to ale jedno, protože Henryho  nakonec uvidí stát kousek vedle a divoce k němu doběhne: „Henry! Před devíti měsíci jsi zaplatil pět set dolarů jen proto, aby si mě mohl políbit a já byla příliš hloupá než abych si uvědomila, co to znamená nebo co mi nabízíš, ale…ale teď už to vím. Znamená to, že tu opravdu je něco jako druhá šance. A že je jedno, kolik ti je, když potkáš toho, s kým by si měl být, všechno je nové – východ slunce, praštěné milostné songy nebo sex. Henry, já jsem ten důvod, proč jsme spolu nespali.“ To ale Henry moc dobře ví. „Ne proto, že bych na tebe byla rozčílená, ale proto, že jsem byla vyděšenější než ty. Byla jsem už s obrovskou spoustou chlapů, nikdy jsem ale nebyla s nikým, koho miluju a v tomto směru jsem víc panna, než ty by si kdy mohl být!“ Henry jí způsobně poděkuje, co ho před kolem stojícími ztrapnit ještě víc? Jen ale nevěří, že by ho to zajímalo a vzápětí jej políbí. Přihlížející babička, Jack a Andie se spokojeně usmívají.

 

Pacey pozorně sleduje dění na svatbě, když k němu přistoupí Joey: „Podívej, nemůžu to udělat, Pacey. Nemůžu ti dát důvod k tomu, aby si zůstal. Je toho tolik, co si musím urovnat, myslím to, co cítím k tobě a co cítím k Dawsonovi…“ Pacey pochopil, už se rozhodla. Jen trochu lituje, že to neudělala před několika měsíci. Ušetřili by si hodně času, energie a rozbitých srdcí. V tu chvíli k nim dorazí Dawson a Joey chce velmi rychle zmizet. Pacey: „Joey! To se mi ani nedostane sbohem!“ „Sbohem, Pacey!“ řekne Joey a odejde. Dawson se diví, co tam Pacey dělá, měl si už přece hrát na námořníka. Pacey ale přišel jen kvůli jeho rodičům, nic víc v tom není. A Pacey má ještě pro Dawsona blahopřání: „Už se rozhodla, Dawsone. Jsi to ty. Dostal jsi to, co jsi chtěl.“ Na chvíli se odmlčí a potom dodá: „Mezi námi to už nikdy nebude jako dřív, že!“ „Ne.“ zní Dawsonova chladná odpověď.

 

Henryho autobus se znovu vydal na cestu a čtveřice mušketýrů se vrací ke svému autu. Babička cvrliká, že je na svou vnučku hrdá a ptá se, jak se cítí. „Jako idiot, babi. Šťastný idiot!“ „Řekla šťastný? Ani nevíš, jak dlouho jsem na toto slovo čekala!“ „Jo, to my obě. Čekala jsem dlouho, abych to cítila“ odpoví Jen. „Ale dost sladkých slov, myslím totiž, že je tu ještě jedna věc, kterou je třeba dokončit. Jacku, je řada na tobě!“ Když to Jack uslyší, začne ne zrovna přesvědčivě protestovat. Každopádně to má marné, babička už žhaví směr Boston.

 

Zpátky na svatbě Dawson tančí s Joey. „Víš, když jsem se dřív podíval do tvých očí, věděl jsem, na co myslíš! Tyto dny, nemám nejmenší tušení.“ Joey: „Přemýšlím o tomto létě. Co nás všechno čeká a tak. Loňské léto jsme spolu být nemohli, takže toho máme hodně co dohánět. Vodní lyžování s tvým tátou, Čtvrtý Červenec na ostrově Waldeck, mohli bychom si zajet na víkend do Bostonu…“ Celý tento monolog říká s velmi nešťastným výrazem ve tváři, který se marně snaží před Dawsonem skrýt. Poslední větu už ale pláče: „Myslím, že si to skvěle užijeme!“

 

Jack v Bostonu vyskočí a jakoby opisoval od Jen, začne utíkat a hledat. Moc práce mu to nedá a narazí na Ethana sedícího u stolu s ještě jedním klukem. Ethan je překvapený, když ho před sebou uvidí, na řešení rébusů ale nemá moc času. Jack totiž chrlí: „Ujel jsem opravdu dlouhou cestu, abych ti řekl…no, spíš, abych ti vysvětlil. Ne, takhle to nemyslím. Chci ti ukázat…ano, chci ti ukázat, že se nebojím. Nebojím udělat…k sakru tohle…“ Jack se nakloní k Ethanovi a políbí ho. Ethan se ale hned odtáhne. Kluk, který s ním sedí u stolu je totiž Brad. Ex-Brad, který už ale zase není bývalým přítelem. Povýšil totiž na současného. Brad je způsobně nechá o samotě a Ethan se pokusí o vysvětlení. Jack ale nechce nic slyšet, není třeba. To že ze sebe udělal pitomce, ví i sám. Kromě toho teď opravdu nepotřebuje slyšet detaily jejich šťastného znovu nalezení. Ethan chápe a s omluvou odchází.

 

Dawson zaklepe na skleničku, je totiž čas jeho projevu: „Když se moji rodičové brali poprvé, byli velmi mladí, sotva vyšli ze školy. Pamatuji si, jak jsem si prohlížel album a hrozně se divil, proč na těch fotkách nejsem. Je těžké představit si, že lidé, na kterých vám záleží nejvíc, měli život, jehož součástí jste nebyli. A proto musím říct, že když to dneska prožívám z první ruky, konečně budu na fotkách a neměnil bych za nic. Protože budu daleko raději součástí toho, co máte teď než toho, co jste měli předtím. Teď, kdy odpuštění je vším a já myslím, že toto přesně láska znamená. Že můžeme prominout cokoli. Takže na mé rodiče! Kteří mě naučili, že láska nevítězí vždy. Že končí a zase začíná. Na zdraví!“ Dawson a Joey se na sebe dívají.

 

O chvíli později najde Joey Dawsona na molu a pochválí jeho řeč. Také se jej zeptá, jestli myslel vážně to, co řekl. Dawson myslel vážně každé slovo. A proto by se podle něj měla otočit a jít za Paceym. „Minulý rok jsi měla příležitost jet do Paříže. A kvůli mně si nejela. Vím, že si myslíš, že to není moje vina, ale je! Měl jsem tě nechat jít. Byl jsem ale sobecký a nechtěl jsem, aby si odjela. Odmítám tu chybu udělat znova.“ „Dobře Dawsone, co když to ale je moje rozhodnutí? Co když chci zůstat?“ „Ale no tak, Joey, dokonce i mně je to jasné. Pacey je tvoje letošní Paříž. A tentokrát musíš jít! Musíš, kvůli sobě. Můžu tady stát a říkat ti, že je to všechno obrovská chyba, a že každá cesta vede zpátky ke mně, to ale na věci nic nezmění. Slova a projevy zní skvěle, jsou ale k ničemu. Jediné, na čem záleží je to, co chceš.“ Joey namítá, že to vlastně neví, Dawson ale nesouhlasí: „Ale víš! Chceš jeho. Chceš ho tak jako já chci tebe. Miluješ ho, tak jako já tebe.“ Joey začne plakat. „Jediný rozdíl je v tom, že on miluje tebe. A ty si to zasloužíš, rozumíš. A já ti nebudu stát v cestě. Jsi volná, dělej cokoli, co chceš!“ Joey ale chce vědět, že zůstanou přáteli. Chce vědět, že k ní necítí nenávist. Podle Dawsona to jsou ale jen prázdná slova. Protože až si tady odkroutí povinné vzdychání o jejich přátelství, otočí se a odejde od něj. „Je to pravda?“ „Já musím, Dawsone. Jinak nikdy nebudu vědět…“ Dawson ji ale zastaví, i přes Joeyino naléhání nechce nic slyšet. „Jo, prostě jdi! Než si to celé rozmyslím, dobře?! Prostě jdi, no tak JDI!!!“ Joey se malinko zalekne jeho křiku, otočí se a začne od Dawsona utíkat. Dawson se ještě půl vteřiny drží a pak zkolabuje. Zhroutí se na molo a pláče. Babička dojede s Andie a Jen na svatbu a všichni vystoupí z vozu v okamžiku, kdy kolem nich Joey freneticky proběhne. Jen ji pozoruje, potom obrátí hlavu a uvidí na molu Dawsona s hlavou v dlaních.

 

Jack se vrátí domů, kde potká svého otce. Ten mu chce něco ukázat, Jack ale nemá náladu, chce být sám. Pan McPhee chce vědět, co se stalo, Jack ale poznamená, že tohle je něco, co nechce slyšet. Jeho táta ale nesouhlasí. „Opravdu?“ zeptá se Jack. „Opravdu chceš slyšet, že jsem zjistil, že se Ethan dal opět dohromady se svým bývalým? A že jsem to zjistil až poté, co jsem ho políbil?“ Pan McPhee zamumlá, že je to všechno moc zajímavé, což si Jack přeloží jako, že se mu to hnusí. Nemá ale pravdu: „Podívej, Jacku, já vím, že jsi rozzlobený, nevyvolávej ale hádku jen proto, aby sis ulevil!“ Jack ale celý rok strávil budováním tohohle vztahu a teď je to k ničemu. Má pocit, že celý jeho život je k ničemu. „To není pravda, Jacku. Jsi raněný, protože jsi měl odvahu jít za tím, co jsi chtěl!“ „Já už ale nemůžu! Už tím nemůžu procházet. Je to jako bych měl klasické problémy teenagera a k tomu ještě další dávku neustálého strachu a bolesti. Víš, jakou úzkostí jsem prošel kvůli tomu polibku. Kvůli jednomu pitomému polibku! Většina lidí nic takového nezná. Tak proč já? Nechci být jiný. Nechtěl jsem být gayem!“ „Stejně tak jako já jsem jím nechtěl svého syna.“ odpoví pan McPhee. „Ale věř mi, jsem rád, že ho mám.“ „To nemyslíš vážně.“ „Ale myslím.“ zašeptá pan McPhee, zatímco mu jeho syn pláče v náručí.

 

Dawson vejde do svého pokoje a najde ho obsazený Jen, Andie a Jackem. Není rád, chtěl být sám. Nemá ale na vybranou. Jen: „Myslím, že věta ‚Chci být sám.‘ je v této show nadpoužívaná. Společně s otázkou ‚Můžeme si promluvit?‘ a čímkoli, co se týká Freuda a Spielberga. My už totiž nejsme v Capeside. Jsme v alternativním světě, kde je naše mysl bystřejší, náš vtip je břitčí a naše srdce jsou opětovně lámána, zatímco kdesi v pozadí hraje téměř zapomenutá muzika.“ „Tak proč to tak bolí?“ ptá se Dawson. A Andie mu dá odpověď: „Protože bolest nás dělá skutečnými, Dawsone. Nikdy to ale nemůžeme zvládnout sami. Nikdo z nás.“ Dawson je nakonec donucen přisednout si ke svým kamarádům a poslechnout si, co vlastně poslední dva dny dělali. A že toho nebylo málo.

 

V tu samou dobu se Joey přiřítí k molu, kde je uvázaná ‚Pravá láska‘ a neustále vykřikuje Paceyho jméno, očividně v obavě, že už ho mohla minout. Jenže kapitán lodi k ní právě schází od břehu a ptá se, co tady chce. Myslí si, že na mluvení je už trochu pozdě. Odjíždí, nemůže jej nijak zastavit a neměla by to ani zkoušet.  „Já tě nechci zastavit, Pacey. Nechci zastavit Dawsona a také nechci, aby někdo brzdil mne. Protože o tomhle byl celý minulý rok! Jeden druhého jsme brzdili a bránili si v tom, abychom se pohnuli z místa, abychom dospěli. Až na tebe! Ty jsi jiný. Na každém kroku jsi mě burcoval a byl jsi tu, když jsem to potřebovala.“ Pacey trochu nezaujatě podotkne, že asi tak za třicet vteřin plánuje odjezd, takže by se měla dostat k jádru věci. A Joey to udělá: „Myslím, že tě miluju.“ Pacey sebou trhne, hned se však vzpamatuje: „Myslíš, nebo víš?“ „Vím to. Věděla jsem to od momentu, kdy jsi mě políbil a možná už před tím. A jakkoli mě to může děsit, už to nechci popírat. Nechci od toho utíkat a nechci si to nechat utéct.“ Pacey se ptá, co tedy chce dělat. „Chci jet s tebou. Už nechci jen stát na místě, chci se pohnout dopředu. Chci jet s tebou!“ Pacey je vyděšený, Joey se podle všeho zbláznila. Její sestra ji přece potřebuje v penziónu. „Ne tak, jako já potřebuji tebe, Pacey.“ odpoví Joey a po povolení ke vstupu na loď, které si musí potupně vyžadonit, vyskočí na palubu a Paceyho políbí. „Umíš plavat, že jo?“ ptá se kapitán své plavčice. Ta má ale jinou starost: „Kdy si budeme moct vyměnit oblečení?“ „Není čeho se bát,“ poznamená Pacey, „za pár dnů dorazíme do prvního přístavu. A nebo o pár dnů později, koho to vlastně zajímá!“ Potom spustí plachtu a ‚Pravá láska‘ se vydá na svou cestu k západu slunce…

back


© 2000 - 2002 Jerrzy

_