. . . . .
Dawsons creek CZ

  :: Home
  :: Info
  :: Herci
  :: Postavy
  :: Epizody
  :: Scénáře
  :: Galerie
  :: Media
  :: Různé

 

 

:: #316 - Na Greena, s láskou (To Green, With Love) ::

Napsal: Gina Fattore a Greg Berlanti
Režie: Ken Fink
Premiéra: středa, 16. února 2000 ve 20:00 na The WB
Premiéra v ČR: čtvrtek, 10. října v 15:00 na TV Nova
Repríza v ČR: ???
Anglický scénář: zde
Hudba z epizody: zde

 

Školní aula je přeplněna rodiči, kteří jeden přes druhého ječí, téměř všichni rozezleni rozhodnutím ředitele Greena vyloučit Matta Caulfielda. Jenom proto, že se choval jako dítě, nesmí být ohrožena jeho jistě zářná budoucnost. V jedné ze zadních řad sedí Joey, Dawson a Pacey, všichni tři hodně nespokojeni s tím, jak debata probíhá. Když se zvedne otec Caulfielda a začne bránit svého syna, Joey to nevydrží a vstane. Všem řekne, že už se to celé vymyká původnímu záměru a že nechápe, proč ředitele nikdo nebrání. Je to férový člověk a ne, jak si myslí pan Caulfield, nesvéprávný extremista. Ten jí na to odpoví, že se jí takový určitě zdá, zvlášť když její vlastní rodina není zrovna ta nejspořádanější. Dawson začne Joey bránit, všichni jsou ale přerušeni školním inspektorem, který přednese řešení – pokud pan Green do páteční třetí hodiny nezmírní trest pro Matta Caulfielda, bude muset zvážit svou rezignaci.

 

Gale potká Sherry, která právě dotočila svou další reportáž. Sherry je nástupkyní Gale v televizní stanici, takže ta má smíšené pocity, když ji vidí. Její nálada se nezlepší, když ji Sherry nazve starou veteránkou, tak se raději zeptá, o čem reportáž je. Sherry jí převypráví příběh o řediteli a jeho neposlušných rozhodnutích a připojí osobní hodnocení – ředitel je blázen. Ještě by si s Gale popovídala, ale musí to všechno stihnout sestříhat, Gale si ty časy ještě určitě pamatuje.

 

Ten večer v docích se Joey pořád rozčiluje nad tím, co se stalo odpoledne. Pacey ji uklidňuje, lidi pod osmnáct nemají právo cokoli říkat a nechápe proč se diví, že nikdo nic nedělá, je to přece normální. Pokud nejsou lidi, hlavně mladí, přemluveni a postrčeni, jen sedí u bedny a všechno ignorují. Pacey odpoví, že to tak být nemusí, ona může být tou, kdo ostatní vyburcuje k akci. „Jasně, Joey Potterová proti systému. A co bych jako měla udělat? Nakreslit další malbu?“

 

Ještě později si Joey telefonuje s A.J. Ten jí říká vlastně to samé, co předtím Pacey, lidé potřebují vést. Jsou ale vyrušeni Bessie, která Joey odvede k televizi, kde Sherry září ve své reportáži. V průběhu vysílání vidíme, že se na něj dívají i Dawson, Gale, Nikki a Pacey. Sherry: „Rozčilení rodiče požadují po školním inspektoru Fieldingovi řešení. Všechno začalo, když jedna ze studentek namalovala kresbu, která měla vyjadřovat jednotu. Místo toho přinesla konflikt. Je vyvíjen velký tlak na odstoupení ředitele Greena, který své kontroverzní rozhodnutí o vyloučení Matta Caulfielda, odmítl komentovat.“ Sherry upozorní na to, že na rozdíl od Matta, který byl tak tvrdě potrestán, student, se kterým se pral, vyvázl téměř nepotrestán. Jako třešnička na dortu se na obrazovce objeví Joey v okamžiku, kdy na shromáždění říká, že už se to celé trochu přehání. Jenže v podání Sherry to řekla o Mattově trestu. Joey je znechucená, je jí jasné, že nikdy nebude mít možnost říct to, co by chtěla. A.J. si to ale nemyslí.

 

Druhý den ve škole si Pacey všimne, že Joey po stěnách lepí letáky, které zvou studenty podpořit ředitele školy. Pacey je spokojený s tím, že poslechla jeho rady, kdykoli jí pomůže. Jenže podle Joey byl tím, kdo toto celé vymyslel A.J. a co je horší, ten stojí osobně hned za rohem. Pacey se snaží netvářit kysele, ale moc mu to nejde. V tom se kdesi ozve dívčí hlas – ředitel Green vchází do školy, o to by neměli přijít. Před školou stojí halasní lidé s transparenty proti řediteli. Joey se postaví vedle něj a po chvilce oba vejdou do budovy.

 

Dawson a jeho máma sledují v ještě neotevřené restauraci další příspěvek blonďaté Sherry, který referuje o právě probíhajícím protestu proti panu Greenovi. Dawson přizná, že je moc hrdý na Joey. Na včerejším shromáždění byla tak přesvědčivá, vždy věděl, že jednou bude přesně takhle bojovat. Na zítřek je naplánovaný protest před budovou inspektora Fieldinga. Gale poznamená, že to budou mít těžké, zvlášť, když jim škodí takový amatér, jakým je Sherry, neschopná odlišit důležitou pravdu od právě populárního názoru většiny. Dawson vidí, že mámě dřívější práce chybí a navrhuje, ať natočí vlastní verzi. Ano, možná to žádná televize nakonec neodvysílá, ale udělá to hlavně pro sebe, pro něj a pro Joey.

 

Druhý den už všichni stojí před úřadem školního inspektora. Joey se připravuje na rozhovor s Gale, když ji vyruší Sherry, která by taky ráda několik slov na kameru. „Jen ve tvých blonďatých snech, Barbie!“ odpoví Joey a Sherry uraženě odejde. Další vyrušení přijde od Paceyho. Inspektor Fielding ji totiž chce vidět. Pacey jí radí, ať tam nechodí, bude ji jen zastrašovat, A.J. ale navrhuje opak. Joey poslechne toho druhého, což Pacey nenese dobře. Joey vejde do kanceláře pana Fieldinga, který se jí zeptá, jestli je opravdu zodpovědná za tu akci dole na chodníku a čeho tím chce dosáhnout. Joey věří, že vyloučení Matta Caulfielda bylo správné rozhodnutí a je špatné nutit pana Greena změnit rozhodnutí. Jako představitelka studentů by měl vědět, že se jim to nelíbí a dají to najevo. Pan Fielding poznamená, že těch studentů moc není a Joey začne lhát. Mají už petici se třemi stovkami podpisů a na zítřejší manifestaci přijde opravdu ohromné množství lidí, kteří o sobě dají vědět. „Dobrá, jsem jedno velké ucho,“ odpoví inspektor, „ale teď bych navrhoval, abyste se vrátili do školy, než vás bude muset váš milovaný ředitel popotahovat kvůli zameškaný, hodinám.“ „Jakým zameškaným hodinám?“ zeptá se Joey a s andělským úsměvem dodá: „Já jsem musela zůstat doma s chřipkou!“

 

Později odpoledne zvoní Dawson a Gale u domu pana Greena. Chtěli by mu dopřát možnost, aby promluvil o všem, co se děje a dříve toho dne jim Nikki řekla, že to její otec udělá. Pan Green ale ví, co je pravda a nebude o tom nikoho přesvědčovat. Dawson mu připomíná, že ho média dost zdémonizovala, možná by měl podat svou verzi. „Mou prací není dokazovat lidem, že jsem rovný muž.“ odpoví ředitel Green. „Jestli to nevěděli do teďka, pár vteřin na obrazovce to nespraví.“ Jeho dcera mu připomene slova , která jí vždy říkal – když to za to stojí, bojuj. Jenže její otec to odmítá: „Tohle není fér boj, Nikki. Čím víc budu dokazovat opak, tím víc bude sílit ten šílený názor, že jsem rozzuřený blázen s fanatickými manýry. Je mi líto, ale nemůžu vám dát rozhovor.“

 

Joeyin dům je přeplněn lidmi, kteří pomáhají připravit protestní shromáždění. Pacey je schopný pochopit, proč Joey lhala, že je tři sta studentů připraveno je podpořit, netuší ale, jak tolik hlav na shromáždění dostat. Joey i A.J. věří, že se to zvládne, první kroky se už rozjely. Jack právě pracuje na letáku pro webové stránky, zatímco Andie si vzala do parády daleko staromódnější prostředek. Zrovna do telefonu vyhrožuje: „Fajn, jestli nepřijdeš, zapomeň na to, že budu dávat do kupy ročníkovou knihu, jasný? Dobře.“ Když zavěsí, zářivě se usměje a poznamená: „Osobní kontakt je při vydírání neocenitelný.“ Další telefon je pro Bessie. Joey mezitím všem poděkuje za tvrdou práci, ještě tvrdší je však čeká, do zítřka musí splašil minimálně dvě stovky duší. A.J. nemůže uvěřit, že to nikdy neděla, neuvěřitelně jí to jde. Joey sama nevěří a políbí se. Pacey je sleduje a jaksi ztraceně pokývá hlavou. Jen si toho všimne. Hned vzápětí za Joey přijde Bessie. Právě měla telefon, kde ji kdosi neznámý oznámil, že propůjčení domu jakýmsi pofidérním bojovníkům proti systému není příliš rozumné, pokud má jejich živnost přežít. Joey to nechápe, což Bessie čekala. Joey se vydá za sestrou do kuchyně a řekne, že asi nejde o nic jiného, jak špatný žert. Jenže co když ne? Podle Bessie si nemůžou dovolit riskovat ztrátu domu. Joey nevěří tomu, že vlastní sestra chce, aby toho nechala. Bodie odpoví, že tak to není, měla by se na jen podívat realisticky. Brání muže, který se ani neobtěžuje bránit sám sebe. Jenže podle Joey nemusí, neudělal nic špatného. Bessie se ptá, jestli si je tím tak jistá, Joey ale je. Matt je grázl, bez kterého se škola s radostí obejde a kromě toho, jeho otci nejde jen o syna. Bessie nechápe, Bodie ale ano. Jde o to, že ředitel Green je černý. Bessie se to moc nelíbí, lidé by byli rozzlobení, kdyby tmavé pleti nebyl. Bodie: „Rozzlobení? Ano! Asi by i tak protestovali, ale ne takhle. Nebyl by v tom ten hněv a nepřátelství a nepochopení a rozhodně by se nesnažili zastrašovat rodinu jedné mladé dívky jen proto, že nahlas říká, co si myslí.“ Bessie kapituluje, jen ať bojují přímo z jejího obýváku. A.J. celou hádku pozoruje a také se za ni Joey omlouvá. A také jí oznamuje, že je čas, aby odjel. Odcizil ji od sestry a také podkopal finanční stabilitu celé rodiny, takže jeho práce je odvedena. Joey zpanikaří, bez něho to nezvládne. „Musím odjet. Jde také o školu, mám plno učení. Jde ale hlavně o to, že si myslíš, že mě potřebuješ, to ale není pravda. Máš tady plno lidí, kteří ti věří, dobré a chytré přátele. Myslím, že především Pacey není tak špatný kluk, jak se mohlo zdát.“ Joey je zmatená.

 

O něco později Pacey připíná jeden z letáků k jednom z mol v docích. A docela vztekle. Za jeho zády se objeví Jen, která poznamená, že by mu možná pomohlo, kdyby si promluvil o tom, co ho žere. Pacey po chvilce váhání přizná, že tu opravdu něco je a také tuší, že je to čím dál víc poznat. Pacey se tedy zeptá, co by mu řekla na to, kdyby zcela hypoteticky přiznal, že se zamilovává do té nejhorší možné osoby na celém světě. Jen mu odpoví, ať jí to řekne, to je ale nesmysl. Jeho šarm na ni nezabírá, asi bude jednou pro vždy Duckie, hrdina, který nikdy nebude mít dívku, kterou miluje. Jen ale připomíná, že Duckie té dívce pomáhal, stál při ní, dokonce se kvůli ní i sám ponížil a to, že si nakonec vybrala jiného, nehraje roli. „Otázkou je, Pacey, jestli při ní budeš i nadále stát nebo ti poraněné city a hrdost zabrání být tou oporou, kterou obvykle jsi.“ „Já jen, že to bolí, to je všechno.“ odpoví Pacey. „No, to znamená, že nic nepředstíráš.“

 

Dawson a Gale sedí před kanceláří inspektora Greena a Dawson dost dobře nechápe, co tam dělají. Gale ale upozorňuje, že je nutné dát prostor oběma stranám, jinak by dělala stejně ubohou práci jako Sherry. Za okamžik už sedí v inspektorově kanceláři. Ten znovu zopakuje, že ředitel Green nemusí udělat nic víc, než znova zvážit své rozhodnutí a nezáleží na tom, že jeho studenti s ním souhlasí. Můžou si protestovat třeba celou noc, páteční třetí hodina ale platí. Gale poznamená, že hrozit řediteli Greenovi rezignací je stejný extrém jako jeho úmysl vyloučit Matta Caulfielda. Potom se zeptá, jestli odchod pana Greena ze školy je v zájmu studentů. Pan Fielding odpoví, že je to nejlepší pro společnost, za kterou je podle něj především zodpovědný. Gale jej požádá, aby přečetl pasáž ze smlouvy, kterou podepsal po zvolení do úřadu a která vymezuje jeho povinnosti. Ta smlouva říká, že jeho prací je nade všechno jiné bránit a zajišťovat blaho studentů ve svém okrsku. Dole je jeho podpis. Gale: „Smlouva, kterou držíte v ruce, stanoví jako vaší nejdůležitější prioritu studenty a jejich potřeby. O společnosti není v celé smlouvě ani jedna zmínka, je to tak správně?“ Pan Fielding, zahnaný do kouta, rozhovor ukončí.

 

Nikki se snaží vyklouznout z domu, nakonec ale musí otci přiznat, že jde na Joeyino shromáždění. A on by měl jít s ní. Nikki už ani neví, co si otec o celé věci myslí. Tak moc se snaží zabránit tomu, aby kdokoli odhalil, jak rozzlobený je. „Já jsem rozzlobený,“ odpoví pan Green, „jak bych taky nebyl. Víš, jak to bolí, když vím, že jsem udělal a dělám správnou věc a kvůli jakýmsi ustrašeným zabedněncům to tak nevypadá? Já ty děti nechci opustit, nechci opustit toto město a už vůbec nechci, aby si tím musela procházet ty. Takže ano, jsem rozzlobený. Ale kdyby lidé jako Robert Caulfield uviděli třeba jen zlomek mé zloby, použili by ji proti mě!“ „Ale lidé, kteří tam dnes večer přijdou, nejsou takoví. Jsou na tvé straně, podporují tě, bojují za tebe. A potřebují vědět, ať vyhrají nebo ne, že ty podporuješ je.“ Pan Green si odevzdaně sedne do křesla a jeho dcera odejde z domu.

 

Joeyino protestní shromáždění. Dawson si prohlíží zaplněné hlediště, zatímco Jen Joey upozorňuje na tu hromadu práce, co Pacey za poslední dobu udělal. Tou další je představení Joey všem příchozím a pozvání k mikrofonu. Joey se za něj postaví a promluví: „Všichni za mnou tento týden chodili a ptali se mě, proč to vlastně dělám, včetně mé rodiny. Sama sebe jsem se na to ptala nespočetněkrát. Není to tak, že Matt Caulfield zničil mou malbu a já mu přísahala pomstu. Je to proto, že si lidé v našem městě myslí, že ředitel Green neví, co je pro nás nejlepší, že je outsider! Ale jak by mohl být, když společně s námi dennodenně chodí po stejných chodbách, když si udělal čas nás poznat, zjistit, jaký talent v sobě máme, ať už je to cokoli, podporoval nás a dodával odvahu nám všem, kteří ani nevíme, jaký talent v sobě vlastně nosíme. Jak může být outsiderem, když je s námi každý den a snaží se zlepšit naše životy? Napadlo mě, že bychom si dnes mohli povídat o tom, jak každému z nás pan Green pomohl.“ A opravdu, studenti pomalu zvedají ruce a vypráví své příběhy. Mezi nimi i Nikki: „Většinu z vás vůbec neznám, jsem mezi vámi pořád ještě nováček, ale to, co o vás vím, je to, co mi otec vypráví u večeře, u televize, u mytí nádobí. Protože o tomhle on pořád mluví – o jeho studentech, o jeho škole.“ Nikki se otočí a ve dveřích uvidí svého otce, který pomalu přejde k mikrofonu: „Když jsem sem šel, měl jsem hodně smíšené pocity. Ale po tom, co jsem seděl doma a přemýšlel o pár věcech, které mi řekla má dcera, věděl jsem, že přijít musím. Řekla mi, že mě podporujete, že za mě bojujete a já jsem vám přišel poděkovat. Jak to vypadá, ani já, ani pan Fielding neslevíme ze svých postojů, takže asi budu muset odejít. Ale jak se tak na vás dívám, roste ve mě motivace, protože vidím místnost plnou mladých lidí, kteří se rozhodli spoléhat na svou vnitřní sílu a vystoupit jako jednotlivci. Bez ohledu, jak to celé dopadne, děkuji každému z vás, děkuji.“ Všichni v sále jsou zmateni, snad i zklamáni.

 

Když protest skončí, ptá se Jen Paceyho, jak se cítí – nakonec to zvládl, stál při ní. Paceymu ale moc dobře není, ani mu nepoděkovala. „Ona ti poděkuje. Jednou, uvidíš.“ Joey spolu s Bodiem odchází k východu, kde ke svému překvapení najdou Bessie s Alexandrem v náručí. „Alexandr trval na tom, že musíme přijít. Je hrozně moc pyšný na svou tetu Joey. Když nejsi doma, pořád chodí sem a tam a mluví o tom jak si talentovaná a chytrá a odvážná. A když jsem tě viděla na tom pódiu, věděla jsem, že má pravdu.“

 

Druhý den si ředitel Green balí své věci, když do jeho kanceláře vejde Joey. Tajně doufá, že si to ještě rozmyslí, i když to asi není to, co opravdu chce. Má jen pocit, že neudělali dost, nebyli dost hlasití a silní, protože přece prohráli. „Joey, podívejte se na mě! Za celou dobu, co učím, jsem se necítil úspěšnější než právě teď. Rozumíte tomu?“ Joey váhavě přikývne. „Děkuji, že jste za mě bojovala. A teď je čas jít domů.“ Pan Green i Joey vyjdou z kanceláře, zabočí za roh, kde najdou studenty rozestavěné po bocích chodby. Jak Howard Green prochází chodbou, jeho studenti mu aplaudují. V polovině cesty se k němu připojí jeho dcera Nikki  a společně vyjdou z budovy.

 

Když Dawson vejde do restaurace, Gale právě telefonuje. Byli to lidé z televize – odvysílají její reportáž a co víc, nabídli jí i spolupráci na příští měsíce. Dawson je nadšený a ptá se, co odpověděla. Gale: „Řekla jsem jim, že se vrátím, až odejdu do důchodu z restauratérství. Vím, že to vypadalo, že toto chci, ale spíš jsem chtěla mít možnost říct ne. Odejít z vlastní vůle a začít nanovo. A teď to můžu udělat, díky tobě. Inspiroval jsi mě tak, jako inspiruješ ostatní. I když ses hodně změnil, pořád jsi ten tichý hrdina, který vstoupí na scénu v pravý okamžik. Pomůže a nic za to nežádá. Jsi chytrý, schopný a upřímný.“ „Hm, moc pěkné průvodní slovo, mami.“ poznamená Dawson suše.

 

Pacey vede zmatenou Joey jednou z nočních Capesideských ulic, dokud nestojí na tom správném místě. Joey vůbec netuší, co to má znamenat, podle ní jsou uprostřed nicoty. Pacey jí ale připomíná, že to celé začalo jednou stěnou a štětcem. Joey je nadšená, dostane štětec, jenže to je celé špatně. Pacey jí pronajal stěnu, u které právě stojí – obrovský kus cihlové stěny. Pacey: „Jen jsem si myslel, že tvoje další dílo by mělo být větší a lepší než to poslední. Je důležité, aby si pořád rostla. Jako člověk i jako umělec. Tady máš pro začátek bílou barvu na podklad, nebude stačit, ale někde se začít musí.“ Pacey jí s tím odmítá pomoct, tohle je jen na ní. Joey je úplně překvapená: „Pacey, ty jsi neuvěřitelný. Když už si myslím, že jsem tě prokoukla, uděláš něco tak nesnesitelného, co mě povzbudí takovým způsobem, o kterém si mohou nechat ostatní jen zdát...V případě, že to neříkám dost často, děkuji.“ Pacey se usměje a řekne: „Už bylo načase, Potterová.“ Pomalu odchází. „Už bylo načase.“ Joey se podívá na stěnu, malinko vystrašeně. Jak se od ní kamera vzdaluje, vidíme, jak malinká se zdá být v porovnání s tou stěnou.

back


© 2000 - 2002 Jerrzy

_