. . . . .
Dawsons creek CZ

  :: Home
  :: Info
  :: Herci
  :: Postavy
  :: Epizody
  :: Scénáře
  :: Galerie
  :: Media
  :: Různé

 

 

:: #315 - Zločin a trest (Crime and Punishment) ::

Napsal: Gina Fattore a Alex Gansa
Režie: Joe Napolitano
Premiéra: středa, 9. února 2000 ve 20:00 na The WB
Premiéra v ČR: středa, 9. října 2002 v 15:00 na TV Nova
Repríza v ČR: ???
Anglický scénář: zde
Hudba z epizody: zde

 

Pacey se přiblíží k Joey, která právě pracuje na nástěnném obraze na chodbě Capesideské střední. Pacey přišel proto, aby na něj prý padla aspoň trocha její geniality, ale Joey to hned prohlédne – je tu, protože po návratu některé z jeho sester nemá kde být. A hned vzápětí se jej ptá na názor na tu malbu. Pacey nechápe, co má ten čínsky laděný obrazec společného se zadáním „Nástěnná malba, která vyjadřuje školního ducha a jednotu“, z toho Joey usoudí, že se mu to nelíbí. Nechtěla nic tradičního, to, co by o jejich středoškolském životě neřeklo vůbec nic, Pacey ale upozorňuje, že jsou přízemní národ, který chce umění na veřejných místech asi tak decentní jako Godzilla. „To mám na tobě tak ráda, Pacey.“ řekne Joey. „Že jsi takový hluboký!“ „Díky.“ odpoví Pacey s lišáckým úsměvem.

 

Druhý den ráno se Dawson snaží dostat pod plachtu k malbě, číhající Joey mu v tom ale zabrání. Dawson se naoko zlobí, Pacey to už viděl, ale Joey chce, aby měl kompletní první dojem při slavnostním odhalení. Joey tam musí promluvit, nechápe ale, proč by měla. Umění by přece mělo mluvit za ni. Joey ráda slyší, že tam Dawson, který musí slíbit, že jeho hodnocení bude upřímné, bude, přesto je hrozně nervózní: „Cítím, jakoby toto bylo poprvé, kdy vystupuji sama za sebe. Zřetelně dávám najevo, co si o tomto místě myslím. A až tam budu stát, všichni na mě budou zírat, bude to jako by se dívali přímo do mé duše.“

 

Matt Caulfield sedí, už zase, před disciplinární komisí a jako obvykle z něj čiší arogance. Snaží se zabedněné komisi vysvětlit, že podvádění při testu byl vlastně jenom žert,naprosto nevinný. Andie navrhuje snížení známky a tři hodiny po škole, za což od něj není pochválena. V tu chvíli se do toho vloží ředitel Green, návrh schválí a Matta propustí s poznámkou, že ho před komisí snad vidí naposledy. O něco později, když chce Andie odejít, ji pan Green zastaví. Přišly výsledky Vzdělávacích testů a ona se umístila mezi horními padesáti tisíci v celé zemi. Andie je překvapená, ale ve špatném smyslu. Pan ředitel si toho všimne a Andie to svede na šok. Tváří se ale zahanbeně a vinně.

 

Když Doug otevře dveře svého bytu a uvidí za nimi Paceyho, chce je zase hned zavřít. Pacey mu ale jen řekne, že mu nese něco od rodičů – sebe. Domů se totiž vrátila jedna ze sester i se svými malými uřvanci, kteří okamžitě zkonfiskovali jeho pokoj. Doug je nakonec přinucen souhlasit, ale pod podmínkou, že mu Pacey nepoleze do sbírky kompaktů. Pacey souhlasí, to poslední, o co má zájem, je poslouchat ječivé ženské, Doug ho ale upozorňuje, že ženský hlas je balzámem na poničené srdce. Pacey namítá, že tenkrát ve vězení z něj mluvil opilec, neměl ho poslouchat.

 

Joey, Bessie a Bodie se chystají na slavnostní odhalení malby. Joey tuší, že ta návštěva nebude pro Bessie moc příjemná, střední školu neměla ráda. Ve skutečnosti pokaždé, když ji vyzvedávala ze školky, si celou cestu domů stěžovala na pokrytce, kteří na ni hleděli skrze  prsty. „Dobrá, přiznávám, střední školu jsem nenáviděla,“ řekne Bessie, „a proto jsem ráda, že u tebe to tak není. Máš talent. Každý ve škole to ví, znají tě celá léta a dnes uvidí jasný důkaz toho, že s Joey Potterovou se musí počítat!“

 

Na školní chodbě právě jakási dívka mluví o své malbě, velmi velmi neoriginální. Jako poslední na řadě je Joey, která by měla promluvit, než se malba odhalí. „No, ředitel Green chtěl, aby to, co namalujeme, znázorňovalo to, co nás tady spojuje. A když se nad tím zamyslíte, nic takového vlastně není. Dokonce i náš maskot nás rozděluje. Takže jediná věc, na kterou jsem přišla  je, že... někde ve školce si myslíme, že můžeme být vším, čím chceme a od té doby, co přijdeme sem, tento pocit ztrácíme. Začali jsme věřit tomu, co nám o našich budoucích životech řekli naši rodiče a přátelé a zapomněli jsme na ty možnosti, které jsme měli, když jsme byli mladší. Myslím, že tohle máme společného a to také znázorňuje moje malba – možnosti. Namalovala jsem ji, protože jsem si myslela, že všichni potřebujeme něco, co by nám každý den připomnělo, že když budeme věřit sami v sebe, i když všechno bude stát proti nám, všechno je možné. Doufám, že se vám to bude líbit.“ Pokývne na pana Greena, který stáhne plachtu. A v davu to šokovaně zahučí. Joeyina malba je totiž začerněna, zničena. Joey uteče před školu, kde ji dohoní Dawson. Joey je vzteklá, toto je odplata za to, že se chtěla ukázat před veřejností, cítí se ponížená, podle Dawsona to ale byl jen žert. Joey se na něj za to utrhne, toto nemůže vědět. V tom je dohoní Pacey, který podpoří verzi Joey. Ten, kdo to udělal, si vybral záměrně její malbu, asi to znamená, že má něco zvláště proti Joey. Dawson tomu nevěří, pro něj je ta verze příliš paranoidní, byl to prostě čistý vandalismus. Pacey odporuje, někdo Joey nenávidí. Joey to už nevydrží, toto teď opravdu nepotřebuje a vztekle odejde. Pacey chce jít za ní, Dawson jej ale zadrží.

 

Jack a Andie mluví o tom, co se stalo Joey, Andie bude mít aspoň tu možnost pachatele odsoudit. Ona ale přizná, že chce z Disciplinární komise odejít. Zabírá jí to příliš času, začíná mít skluz v učivu a také jí čím dál víc vadí soudit ostatní. Jack nevěří svým uším, ona obvykle nic nevzdává. „Ale no tak Jacku, udělala jsem už plno věcí, které ke mě zprvu neseděly. Prostřeš stůl?“

 

U Joey doma zaklepe Dawson. Joey není zrovna nadšená, to kázání, které zákonitě přijde, by si odpustila. Dawson ale nemá nic takového v plánu, chce jí jen říct, že je mu to líto. Joey je líto, že s tím vůbec začala, bylo bláhové myslet si, že nějaká čmáranice na zdi něco změní. Dawson chce, aby ji znovu namalovala. Ten, kdo to zničil, ráno uvidí znovu obnovenou malbu a prohraje, Joey to ale odmítá. Dawson nevěří, že by byla tak poraženecká. „Novinky, Dawsone. Nemůžu pořád být jenom tvoje kurážná malá Joey. Já nemám tu neomezenou zásobu dobré vůle a víry v lidskost a občas jsem prostě v depresi. Dalo mi měsíc, než jsem to dokončila, nečekej, že začnu znova.“ Připomíná mu, že také skončil s filmováním, podle Dawsona je to ale něco jiného, on se sám rozhodl. Joey se rozčílí: „Ty máš tolik možností, Dawsone. Tolik šancí, které bereš tak samozřejmě. Jeden den jsi filmař, druhý den zase ne a zítra se probudíš a zjistíš, že chceš být sochařem nebo cestovat po Evropě. A ty to můžeš udělat. Já ne. Nemůžu si dovolit ztrácet čas hledáním sebe sama, nemůžu ignorovat realitu a honit jakési bláhové sny. Nemůžu, protože můj život takový není. Tvůj ano.“ „Víš, co si myslím, Joey?“ odpoví Dawson. „Myslím si, že se ti ulevilo. Ulevilo se ti, protože když kdosi přemaloval tvou malbu, nemusela si projít tím nejtěžším. Nemusela jsi to ukázat světu. Nemusela si poslouchat, co si o tom ostatní myslí. Nemusela si se dohadovat, jak dobrá nebo talentovaná opravdu jsi. Důvod, proč jsem dnes přišel, je dát ti tyto klíče od školy. Ředitel Green mi je půjčil. Dělej, co chceš.“ Dawson odejde a nechá v kuchyni stát zmatenou, po klíčích pokukující Joey.

 

Druhý den ráno se ve školní jídelně dá Pacey do řeči s partou kluků. Navrhne jim, aby si vsadili na to, kdo přemaloval Joeyinu malbu. Všichni se shodnou na jednom jméně – Matt Caulfield. A právě toho uvidí s jeho kumpány u jednoho ze stolů a zamíří k němu. Řekne mu, že po škole se mluví o něm jako o pachateli, Matt to ale popírá, jakkoli by jím rád byl. Pacey poznamená, že ne všichni si myslí, že to bylo vtipné, Matt odpoví, že to asi nemají smysl pro humor. Pacey souhlasí, je jedním z nich a chce po Mattovi, aby se do večera omluvil. Matt se zeptá, proč by to měl dělat, a Pacey řekne: „Protože teď  si zahráváš s někým, na kom mi záleží!“

 

Ve stejnou chvíli jde Dawson po chodbě a se špetkou naděje se podívá pod plachtu Joeyiny kresby. Je ale zklamán, nic se nezměnilo. Navíc od Andie zjistí, že Joey ani ještě nepřišla do školy.

 

O něco později potká Pacey Matta Caulfielda na parkovišti před školou. Po troše úvodních formalitách jej chytne za svetr a mrští jím o auto. Matta to nerozhodí, použije pár odstrašujících frází, na Paceyho ovšem krátkých. Chce Paceyho uhodit, ten ho ale znova přitiskne k autu. Caulfield se ptá, jestli když se přizná, že to Joey udělal a omluví se jí, bude všechno v pořádku. Pacey zaváhá a to je chyba. Caulfield jej srazí k zemí a několikrát uhodí. Pacey mu to oplatí, oba se převalí přes kapotu auta, Pacey dostane několik ran do břicha, stačí ještě nějakou oplatit, když se za nimi ozve hlas ředitele Greena. Oběma rozkáže jít do jeho kanceláře.

 

Když všichni tři dorazí na místo, je pan Green vyrušen Andie. Možná se to nehodí, ona mu ale stejně oznámí rezignaci na místo v komisi. „Myslím, že máte představu, že jsem někým, kým nejsem. Že jsem někdo s naprostou bezúhonností a tomu nemůžu dostát.“ Pan Green si o tom chce promluvit, Andie ale na odchodu poznamená, že není o čem. O něco později do ředitelovy kanceláře přijde Dawson a David, kamarád Matta Caulfielda. Ani Matt, ani Pacey nechtějí říct, proč ta rvačka a oba to zakáží říct i dvěma příchozím. Jenže Dawson to nevydrží a řekne, že jde o zničenou malbu. Matt odmítá, že by s tím měl něco společného, neví, proč by se měl k sakru zajímat o jakousi stupidní čínskou mazanici. A je nachytán. Nikdo nevěděl, co na té stěně je. Caulfield se pokusí o pár úhybných manévrů, nakonec ale chladně přizná, že to udělal. O nic vlastně nejde, ta mazanice byla příšerná a on netuší, proč by se na ni měl každé ráno dívat. Kromě toho ho urážela. Ředitel Green nevěří, že by ho „možnosti“ mohly urážet, Caulfield se ale nenechá zahanbit: „Jsem bílý. A jsem bohatý. To jsou všechny možnosti, které potřebuji.“

 

Jack překvapeně vydechne. Nevěří totiž tomu, co mu sestra právě teď, u večeře, řekla o jejím podvodu u testu. Nechápe, proč to udělala, pochybuje, že byl někdo připravenější než ona. Ta obálka tam ale tenkrát ležela jako zakázané ovoce a nikdo ji nemohl chytit. Myslela si, že když v testu vynikne, budou si všichni myslet, že už je v pořádku. A teď , když v pořádku opravdu je, toto ji hrozně zatěžuje. Posledních šest měsíců se cítila jako největší pokrytec na světě, všechny ty lidi, co stáli před komisí, trestala za to, co provedla sama. Ale teď přišel čas nápravy, všechno řediteli Greenovi řekne. Jack divoce nesouhlasí, jasně, tohle opravdu bylo obrovské šlápnutí vedle, byl to ale jen jediný moment slabosti, kvůli kterému se nemůže nechat vyhodit ze školy. „Jacku, víš, co chci? Chci se tohohle zbavit jednou provždy. Osvobodit se od toho, co jsem udělala. Chci se zase podívat do zrcadla a poznat toho člověka v něm. Hrozně dlouho jsem o tom přemýšlela a není lepší způsob. Pro mě ne.“

 

Pacey leží na Dougově pohovce, s kusem steaku na čele. Někdo zaklepe na dveře, je to Joey, která se na Paceyho hned vrhne. To, co udělal, bylo přehnané a jestli se chce nechat vyhodit ze školy a zbytek života strávit na pumpě, neměl by to dělat kvůli ní. Pacey ji ale hned zchlazuje. Nikdy v tom nebyla žádná starost nebo snad city. Byla to jen laskavost Dawsonovi. Joey nechápe a tak jí to Pacey přiblíží. Začátek školního roku, kluk, který je její spřízněnou duší, momentálně ale zaměstnaný krásnými cizinkami. Požádá proto důvěryhodného přítele, aby se postaral o jeho druhou polovičku. A ten přítel udělá, o co byl požádán a teď  servíruje svou hlavu na podnose. Joey nevěří, že si ji mezi sebou takhle vyhandlovali, myslela si, že je to jinak. Pacey ji ale ubezpečí, že nebylo. Joey z pokoje rychle odejde.

 

Matt Caulfield je znova před Disciplinární komisí. Pacey sedí vzadu místnosti a čeká až přijde řada na něj. Ředitel Green Caulfieldovi řekne, že už dlouho podkopává jeho autoritu a teď se pokouší zničit jeho snahu vytvořit ze školy komunitu. „Ano, bylo to jen nástěnná malba, byla ale také něčím daleko víc, pane Caulfielde. Vím naprosto přesně, kdo jste. Naučili vás věřit v to, že jste nedotknutelný a proto se neřídíte pravidly. Rozdělujete školu svou arogancí a svým chováním. Můžete být chytrý, můžete být bohatý, pane Caulfielde, nestojíte ale nad zákonem. Z toho důvodu jsem se rozhodl vyloučit vás ze Capesideské střední školy.“ Matt je v šoku, hned se z něj ale probere a drze se ředitele Greena zeptá: „Máte vy vůbec představu, co tomu řekne můj otec?“ „Ano,“ odpoví pan Green, „velmi dobře vím, co tomu váš otec řekne.“

 

Na chodbě se Dawson snaží upřeným pohledem do místnosti pochytit, co se v ní děje, když k němu přijde Joey, která se celkem nezúčastněně zeptá, jak to uvnitř běží. Taky se trochu diví, proč ji nepožádal, aby se o Paceyho postarala, je to přece běžná praxe. Dawson pochopí, že Joey ví o jeho dohodě s Paceym a začne se bránit. Tenkrát bylo všechno jinak a rozhodně to nebyl akt lítosti. „Nemohl jsem tady pro tebe být, takže jsem chtěl, aby si měla někoho, na koho by ses mohla obrátit, s kým by sis mohla promluvit. Co je na tom špatného?“ Joey by jen byla ráda, kdyby našel někoho, kdo by občas projevil aspoň trošičku zájmu. Dawson nevěří svým uším, proč je asi teď Pacey před komisí. „Proč to děláš, Joey? Proč házíš špínu na lidi, kteří o tebe mají očividně starost? Opravdu si myslíš, že bych pro tebe nechtěl to nejlepší? Pacey má spoustu špatných vlastností, je impulsivní, nepřemýšlí, je tvrdohlavý jak mezek, ale po všem, co se poslední rok stalo, můžeš, upřímně, na jedinou vteřinu zapochybovat, že o tebe opravdu nemá starost?“ Joey se na Dawsona podívá – ví, že má pravdu.

 

Andie pomalu, se slzami v očích, vyklízí svoji školní skříňku. Poslední věcí, kterou vloží do krabice, je plakát hry, kterou režírovala – Bosé nohy ve tmě.

 

Pacey vyjde z místnosti, kde zasedala komise, s rozzářeným obličejem. Momentálně pro něj není úžasnější člověk, než ředitel Green. Nenechal ho jít úplně zadarmo, na tři dny byl vyloučen, co je ale důležité, bude instruktorem. Protože zřejmě neovládá své nedospělé chování, dospěl pan Green k přesvědčení, že mu jen prospěje kontakt s někým polovičního věku. Dawson se začne okamžitě hihňat a také litovat ubohé dítko. Ale třeba ho naučí, jak udržet tajemství, i když není moc dobrým příkladem. Pacey pochopí a líbezně se zeptá, jestli bude tak osvícený s odpuštěním jako ředitel školy. Dawson ale nic takového neslibuje.

 

Ředitel Green právě dočetl přiznání Andie, která sedí u jeho stolu. Je samozřejmě v ohromném šoku. To, co udělala bylo podvodné, nemorální a znevažující tuto školu. Bude muset informovat centrum, které připravilo testy, což zmaří její šance na stipendium. Andie tohle všechno ví. Také potvrdí, že ačkoli nebyla jediná, kdo o těch výsledcích v obálce, věděl, jen ona jediná je použila. Ředitel se Andie ptá, co má dělat, její odpověď je ale okamžitá. Matta Caulfielda vyloučili, to samé čeká ona. „Andie, tohle nemá s Caulfieldem nic společného. On je sobecký, zkažený mladý muž, který se vyžívá v ubližování jiným. Jediná osoba, kterou jste zranila vy, jste vy sama.“ Andie protestuje, přece podváděla, měla by být potrestána, pan Green ale odpoví: „Když jste byla v Disciplinární komisi, jedna z věcí, kterou jsem vás chtěl naučit, byla, aby trest přesně odpovídal provinění a abyste přihlédli na osobu pachatele. Matt Caulfield si nezaslouží mou shovívavost, ale Andie McPheeová? Ta možná ano. Vraťte své věci do skříňky. A pokud jde o trest, budu potřebovat několik dní na to, abych si ho promyslel.“ Andie nezbude nic jiného než pokorně poděkovat.

 

Joey jde školní chodbou ke své malbě, když u ní uvidí Paceyho, natírající stěnu novým podkladem. Myslel, že by bylo dobré začít s čistým plátnem, jakýsi cizinec na ulici mu řekl, že s tím bude chtít Joey začít znova. Joey se usmívá a na Paceyho pobídku, aby mu poděkovala, odpoví: „Pacey, jestli bych ti měla za něco poděkovat, bylo by to za to, že jsi, kým jsi, za to, že se nestaráš o to, co si myslí ostatní a za to, že ve svém srdci víš, co je správné a co ne. Za to, že jsi tu pro mě tento rok byl...když jsem tě opravdu potřebovala.“ Pacey se usměje a optá, jestli mu pomůže. „Dobrá, Pacey, ale jen když mi odpovíš na jednu otázku. Opravdu jsi se mnou byl jen proto, že ti o to Dawson řekl?“ „Jo, jenom proto.“ Joey se nad tím krátce zamyslí a pak suše poznamená: „Myslím, že by sis měl obstarat život.“ Oba dva se zachichotají a začnou společně malovat zeď. V ten okamžik do školy vejde Dawson, který, když je uvidí, spokojeně přikývne a pokračuje v cestě.


back


© 2000 - 2002 Jerrzy

_